Divné počasí

Teda vám povím, tohleto počasí, to nám venkovním kočkám dává pěkně zabrat! Nejdřív takový děsný parno v kožíšku, že kočky ani nemají chuť k jídlu, jenom leží pod listama v zahradě, ani se nehnou, a teď zas buch hrom a jenom leje a leje! Jídlo vlhký, kožich vlhký, zahrada přemokřená!
Jak bylo to parno a vedro, tak prý jeden pán v hospodě povídal, že v 18. století tady u nás v dědině pořád lilo a lilo, až pozvali zaříkávače a ten zaříkával a zaříkával a od té doby prý támhleten pratecký kopec veškeré bouřky zadrží. Ono je to od toho 18. století dlouhá doba a asi už to zaříkání nefunguje. Teda jak bylo to vedro, tak jsme si mysleli, že funguje, ale teď už tak dlouho prší... no, bůhví, jak to tehdy bylo!
Ale mňoukáme si s Ryšánkem, aby se už udělalo normálně. Ani vedro, ani deštivo. Takový pěkný kočičí léto by se mohlo udělat. Aby se mohl pan domácí pustit do té slíbené šopičky, kde budeme mít své pelíšky. A taky aby všichni ti, co doma hrají člověče nezlob se, mohli běhat po zahradě a byla zase legrace. A taky, aby ti protivní slimáci, co se teď už zase všude vyrojili, nežrali kočičí granule z naší misky. Fujtajblíci hnusní!!! To my kočičky je z misky odstranit neumíme, tak jen sedíme a zíráme a čekáme, až někdo přijde a všimne si jich a hodí je slepicím i s těma oslizlýma granulkami!
Tak já zase mňouknu, až se to počasí umoudří a začne se tady něco dít.