Vybral jsem si své životy najednou

Ahojky kočičáci,
chtěl bych Vám povědět jak můj živůtek visel na hodně tenkým vlásku, doufám že to moje panička trošku dobře napíše.
Stalo se mi to před dvěmi měsíci, šel jsem jako každé ráno ven, vyhnat cizí kocouři z mého rajónu, vrátil jsem se ale hodně potlučený, bolelo mě celé bříško, začalo mi celé modrat. Paničce a páníčkovi se to vůbec nelíbilo, nenechal jsem na sebe ani šáhnout, zalezl jsem si do svého proutěného košíku a nic se mnou nebylo. Páníčci mě i s košíkem odvezli na veterinární kliniku. Panu doktorovi jsem se vůbec nelíbil, položil si mě na stůl a začal fotit moje bříško, každý pohyb mě bolel.
Obrázky moc dobře nevypadaly, dostal jsem injekci a začal pomalu usínat.
Páníčkům doktor neřekl moc dobrých zpráv, musel mi odebrat část sleziny, zašil rozbité bříško. Měl jsem protrženou pobřišnici.
Probudil jsem se až pozdě v noci, byl jsem ale doma, nebylo mi moc dobře.
Druhým den se ze mě stal cestovní kocour, páníčkové mě každý den vozili na injekce a i kapačky. Nechtěl jsem pít a na jídlo ani pomyšlení. Šestý den po operaci jsem se vůbec nelepšil. Ztratil jsem na váze už skoro celé kilo. Kapačky jsem už dostávat nemohl, moje krev by byla řídká. Byla ještě možnost transfúze krve od jiného kočičáka. Moje maminka měla už hodně brášků a sestřiček, tak páníčkové se mnou na kliniku přivezli mého staršího brášku. Bráška se vůbec nebránil, nechal si vyholit krček a odebrat krev. To já už doktora vůbec neměl rád. Hned po odebrání krve od brášky jsem jí začal dostávat já, bylo mi už hodně zle, začal jsem i zvracet, a to už vůbec nebylo dobré, ve zvratkách byla krev. Vypadalo to se mnou hodně zle. Doktor mě vrátil páníčkům s tím, že druhý den se do mě znovu podívá, pokud to bude zlé, už mě nechá spát, protože po tom, co jsem si vytrpěl, bude spánek vysvobozením.
Byl to sedmý den po mé operaci, jel jsem na mou druhou a možná poslední operaci.
Doktor mě opět uspal, podíval se znovu na moje nemocné bříško. Po uplynutí deseti minut vyšla sestřička z ordinace a měla pro páníčky úkol, co nejdříve sehnat ještě jednoho kočičáka, dobrovolníka na darování krve. Tentokrát to byla moje sestřička, té se ale odběr vůbec nelíbil, musela dostala injekci, aby usnula a mohla jí být pak odebrána krev.
Tak jsem dostal ještě poslední šanci, chtěl jsem hodně žít.
Páníčkům byla ale vrácena jenom moje spící sestřička, já musel zůstat ležet na klinice. Páníčkům bylo sděleno že mi musel být odebrán zbytek sleziny, jinak bych měl být v pořádku.
Můj pobyt na klinice byl třídenní, byl mi i léčen žaludek, měl jsem ho podrážděný léky. Panička denně volala, jak se mi daří. Zprávy byly už lepší, začal jsem maličko pít a být trošku živější. Ale stále jsem nechtěl jíst, což bylo špatné. Třetí den mého pobytu si pro mě museli páníčkové přijet, doktor si už se mnou nevěděl rady, nechtěl jsem stále jíst.
Vypadal jsem děsně, celý ulepený a špinavý. Neměl jsem vůbec sílu se mýt.
Páníčkové si mě konečně zase vezli domů. Doma jsem byl moc rád, dlouho jsem předl a jak mi páníčkové naplnili mističku, začal jsem pomaličku jíst.
Panička to hned zavolala i doktorovi a ten byl taky moc rád. Páníčkové mi začali podstrojovat, dostával jsem samá vybraná masíčka. Jezdil jsem ještě na kontroly, po deseti dnech mi byly vyndány stehy z bříška. Mám na památku pěkně dlouhou jizvu, která se pěkně hojí. Už jsem i pěkně přibral. Panička poslala i mojí fotku po úraze na Kocouřa a byla vybrána jako foto týdne.
Není to na mě už vůbec poznat, čím jsem si prošel.
Jenom už nesmím chodit ven, páníčkové povídali, že jsem si své životy vybral najednou.