Tak jsem dnes zase po ránu spěchala na autobus. Vycházím kolem šesté ranní a dnes už jsem zavírala vstupní dveře do ulice (do vesnice) a ozvalo se „Mňau!“. Aha, Ríšánek si to šine co noha nohu mine od silnice. Odpovídám: „Ríšo, já spěchám, jede mi autobus,“ a dál pokračuji v zavírání dveří „Mňau!“ panovačně aniž by zrychlil krok, v Garfieldovi by byl titulek „Se nezblázni, vidíš, že jdu“. Chlapeček je zvyklý pomalým důstojným krokem projít celým domem až ke dveřím do zahrady. Na to však dnes nebyl čas, takže jsem milému kocourkovi vyšla naproti, popadla ho a urychleně ho přenesla až k těm dalším dveřím. Tam jsem se zdržela odemykáním, načež se Ríšan zarazil mezi těmi dveřmi a zaznamenal absenci plné misky granulek. „Mňau!“ – tak tohle by bylo přeložitelné pouze až po desáté večerní. Rychle jsem tedy naplnila misku a položila mu ji před čumák. Od toho okamžiku jsem byla propuštěna, lépe řečeno – už se po mně kocour ani neotočil. Čekala-li jsem ještě jedno mňau, jakože děkuji, měla jsem smůlu, už mě nebral na vědomí. Přesto jsem měla celou cestu autobusem do Brna výbornou náladu. Takhle vás dokáže po ránu naladit starší téměř nevrlý zrzavobílý kocour! Ahoj všem tentokrát od Oli
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?