Mňau, tak jsem vám zažila něco, co mě opravdu popletlo.
Občas mě mí lidi odvezou na pár dní k babi a dědovi, na návštěvu. (Asi, když sami jedou pařit někam, kde to není dobré pro kočičky). A takhle jsme tam jeli i před pár týdny. Babi a děda jsou hodní, to zase jo, a taky jsou celé dny doma, takže si se mnou pořád má kdo hrát a tak. Ale přece jenom to není moje "doma" a vždycky už se těším zase k sobě do pelíšku.
Jenomže tentokrát uběhl den, druhý, třetí a moji dvounožci pořád nikde! Nechtělo se mi tomu věřit, ale nakonec jsem se tedy smířila s tím, že už mě nechtějí :-( A místo trucování pod postelí jsem si důkladně prozkoumala nový domov, našla jsem si svoje cestičky a schovávačky a dokonce i běhat se tam dalo, i když to bylo samá zatáčka. Už se mi ani nestýskalo, pomalu jsem zapomínala, že bylo i jiné "doma", když tu najednou, po straaašně dlouhé době (my kočičky to máme s počítáním času jiné, lidi si řeknou "dva týdny, to je jako nic, ale pro nás je to pěkný kus života!) si tak hraju fotbal s oblíbeným míčkem a v cestě mi stojí dva cizí lidi. Už jsem se chtěla utéct schovat, ale něco mi bylo povědomé - kdepak cizí - to se vrátili ti moji "staří" dvounožci! Co tady dělají, vždyť mě už přece nechtěli? To mají tu drzost chodit mi na oči?
Zpočátku jsem si nedůvěřivě udržovala odstup, kdo se má v tom zmatku vyznat? Ale nakonec mě ulovili, strčili zase do přepravky a odvezli zpátky k sobě. Prý že byli na dovolené a kočičku sebou mít nemohli. Mňouk, tohle jsem jim tedy nehodlala nechat lacino, takhle mi plést hlavu, takhle mě trápit - no tři dny jsem s nimi nemluvila, museli se hodně snažit a mazlit a podstrojovat mi, než se dočkali mého odpuštění! Lumpové...
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?