Někdy koncem roku 2003 jsme kamarádovi zařizovali operaci kýly pro sotva odrostlou kočičku. Byla nádherná mourovaná s bílou a měla trochu delší srst. Po jednom z rodičů nebo prarodičů byla údajně norská lesní. Když jsme ji předávali veterináři, ptal se, má-li ji také vykastrovat. Tehdy jsem řekl, že si od ní třeba vezmeme koťátko a že tedy ne. Kočička pak u nás zůstala asi tři dny a zcela si získala nás i děti. Když si pro ni měl kamarád přijet, domluvili jsme se, že budeme chtít koťátko.
Na jaře 2004 pak kočička, která žije ve stáji, porodila koťátka a jedno tedy bylo pro nás. Mezitím se ale ozval jiný kamarád, že se k němu cestou z hospody přidala kočka, šla s ním až domů a zůstala. Veterinář jim pak druhý den oznámil, že je březí. Zamluvil jsem si tedy další kotě s tím, že to první, pokud nás nebudou uhánět, necháme ve stáji. Manželka mi pak ale vysvětlila, že dvě kočky jsou prý lepší než jedna, že se spolu zabaví, když člověk není doma ...
Tak se k nám v polovině roku dostala Micka. Nemá sice dlouhou srst po mamince, ale vlohy jsou na ní vidět. Nejzřetelnější jsou štětičky na uších.
Za pár dnů jsme si pak byli vybírat to druhé kotě. Známí měli nádhernou sestavu - jeden kocourek rezavý s bílou, světle rezavý, třetí stříbrný s bílou a májovou kočičku. Vybrali jsme si rezavého s bílou a dostal jméno Garfiled.
Na začátku září už nás začali známí uhánět, kdy že si pro něj přijdeme, ale protože mu byly akorát dva měsíce, zdálo se mi to brzo.
A pak se to stalo. Manželka přišla z práce a že na veterinární ošetřovně někdo odložil čtyři nádherná koťátka, aby je doktor utratil. Děti, jak se to dověděli, hned volaly babičce, jesti by jedno nechtěla.
Chtěla a tak druhý den přinesla žena mourovatý heboučký uzlíček. Mohly mu být tak dva měsíce. Měl u nás pár dnů zůstat, než se babička na kotě zařídí. Dostal jméno Mikeš a první den jsme ho přes noc nemohli nechat v jedné místnosti s Mickou. Bránila své území velmi urputně.
Teď už nastala chvíle, kdy jsme si řekli, že Garfielda můžeme vzít taky k sobě, protože Mikeš byl ještě o něco menší.
Ta chvíle nastala, když byla žena na služební cestě a babička u nás hlídala děti. Já jsem přivezl domů třetí kotě a odjel do práce. Když jsem se vrátil, moje maminka smrkala a tekly jí slzy. "Debůžu být kočičku", sdělila mi ve dveřích.
Tři kočky se nám ale zdály moc. Hledali jsme tedy pro Mikeše novou rodinu, ale když se asi po třech týdnech přišla sousedka zeptat, jestli ho ještě máme, že by si ho jejich známí vzali, už jsme se ho (hlavně děti) nedokázali vzdát.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?