Ten název jsem přebral od pánů Šimka a Krampola, ale cestování bylo mé vlastní.
Většinou mě nechávají doma a sami si cestují. Tentokrát jsem se vydal za hranice (nejen všedních dnů) také já.
O cestě se mnou nikdo nemluvil, ale já tušil, že se něco děje. Doma byl zmatek nad zmatek a pak odjel brácha. Naivně jsem si myslel, že tím to skončilo, ale to byl teprve začátek. Přitulkyně chodila jako v mátohách a občas vypadala zoufale. Když už se ty haldy všeho ostatního začaly nějak třídit a zmenšovat a objevila se přepravka, tušil jsem, že jde do tuhého. V pátek ráno jsem se usadil na opěradle sedačky a začal jsem velice pečlivě a v pravidelných intervalech kašlat. (Mám to od přítulkyně odposlouchané.) Ta mi ale řekla, ať si nevymýšlím a jdu raději pomoct. Tak jsem si začal nosit na hromádku myšky a balónky. Já už si nehraju, ale jeden nikdy neví. A najednou byl večer, přiřítil se bratránek, já jsem byl lapen a strčen do přepravky a šup se mnou do auta. Ani jsem se nezmohl na protest. Jelo se do Plzně. Ale krutá to byla cesta. Já, kocouř teplomilný, seděl ve studeném autě. To se mi tedy ani trochu nelíbilo. Spustil jsem kvílení a vyřval jsem si péřovku přes přepravku. Alespoň něco. Konečně jsme dorazili na nádraží. Skoro noc. Přítelkyně byla tak zmrzlá, že skoro neudržela kelímek s čokoládou. To horší nás ale teprve čekalo. Autobus měl dorazit ve 22.2O. Ouha. Venku fičel vítr, mrzlo a já se klepal. Halu zavřeli. Přepravka skoro nadskakovala jaká mi byla zima. Nakonec Oldísek došel pro kus svetru, který měl v autě. Vlněná záda od svetru byla během chvilky v ledové krustě. Přítulkyně se naštvala, bála se, že onemocním nejen já, ale i Oldís a ona sama ještě nemocná je. Tak došla za dispečerem a ten nás pustil do haly. Jejda, to byla úleva!!! Na autobus jsme čekali celou hodinu. A pak už to šlo jako na drátkách. Nikde mě nikdo z přepravky nevytahoval, měl jsem klid. A tak jsem prvně v životě projížděl hraničními přechody. Na místo určení jsme dorazili včas. Vyzvedla si nás Angelica a jeli jsem do malého městečka na úpatí hor.
Byla to dlouhá cesta. Když nepočítám cestu do Plzně, tak autobusem do Curychu ještě 9 hodin. Byl jsem hodný. Jednu chvilku přítelkyně usnula, tak jsem jí tlapičkami začal hladit. Pustila mě na chvíli ven. Na vodítku jsem prozkoumával autobus. Pít, jíst ani žádnou další potřebu jsem neměl.
V městečku poblíž Alp se mi docela líbí. Mám tady nový záchůdek, jiné stelivo, ale krmení jsem si nechal přivézt z domova. Moje přítulkyně tu bude se mnou žít a zdejším dvounožcům bude pomáhat s výchovou dcerky. Hlavně jí má učit mluvit jinou řečí. To lidské mládě to asi nemá jednoduché. Tatínek na něj mluví německy nebo anglicky, maminka rusky nebo anglicky a moje přítulkyně rusky a česky. A já budu mluvit po kocouřím.
Představte si, ta malá dvounohá slečna se jmenuje Nastěnka (Anastasia). Je moc hezká, má krásné veliké černé oči a je milá. Mně se líbí a zdá se, že Nástěnce se líbí moje přítulkyně. Tak se tady zabydluji. Fotky jsem si dal už do galerie, tak se mrkněte.
Tak nám držte drápky, brzy se ozvu
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?