V novém bytě se mnou žijí ještě čtyři dvounožci. Už jsem pochopil, že dva z nich jsou opravdu "moji" a druzí dva jsou se mnou jenom dočasně. Ale to nevadí, zatím tu jsou a můžou mě drbat, to je hlavní.
První z dvounožců je Mazlivá, ta je moje vlastní. Když jí skočím na klín, tak na mě hezky mluví a hladí mě, až mě to vždycky uspí. Taky mi dává jídlo a čistí mi záchodek. To s tím záchodkem je fajn, ale na jídlo mi cpe nějaké hloupé granule, místo aby mi dala kapsičku. Budu muset ještě přijít na to, jak z ní tu kapsičku vymámit.
Druhý z mých vlastních dvounožců je Hravý. Když se nudím, tak si vezme šňůrku a tak dlouho s ní tancuje kolem mě, až se naštvu a začnu ji lovit. Je to velká legrace. Ani snad nemusím dodávat, že vždycky nakonec vyhraju a šňůrku ulovím. Jsem přece šelma, ne?
Tak tedy tihle moji dvounožci a ještě další dva tu se mnou žijí a já si je postupně cvičím. Zatím se docela snaží, akorát někdy se chovají, jako by to tu snad chtěli vést oni. Snad je to časem odnaučím. Další jejich drobná chyba je, že mi vůbec nerozumí. Když si o něco zamňoukám, tak na mě jenom koukají a říkají "Copak Humphrey, co bys chtěl?" Doufám, že se brzy naučí kočičinu, aspoň pasivně. Takhle abych spoléhal na to, že uhádnou moje myšlenky.
V jedné věci jsou ovšem dvounožci velice učenliví. Je to mazlení. Asi bych měl na sebe prozradit, že jsem hrozně umazlený kocour. Proto si v mazlení dvounožce vychovávám už od začátku. Hezky jim hupsnu na klín a hladit, prosím. A hezky pořádně, neflákat se. I druhou ruku zapojit! A hlavně vydržet.
Pro dnešek je to všechno, příště vám napíšu o průzkumu nového bytu.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?