29. června 2007  |  Barunka Peli*CZ  |  1 025 480 629x / 2x

Den hrůzy

Tak jsem se rozhodl, že si také budu psát deníček. Chtěla jsem začít už včera, ale to vám byl den hrůzy, že jsem nemohla začít, tak si tady napíši, co se vlastně stalo. Ráno přinesla člověčí mamka do kuchyně takovou bílou bedýnku. Řekla nám, to je mně a Matějovi, že si jí máme prohlédnout a ovonět deku, která byla vevnitř. Z nás dvou jsem průzkumnice já. Také jsem byla první vevnitř, Matěj za mnou v závěsu. Hezky jsme si vše oňuchali, trochu jsme se pošťuchovali, pak nás to už nebavilo a šli jsme provádět lumpárny jinam. Po obědě, když jsme se vyspinkali, nás mamka strčila do té bedýnky (ona jí říkala přepravka) a zavřela nás tam. To se mi ale vůbec nelíbilo. Potom s námi šla někam do takové velké krabice, která vrčela a hejbala se, mamka říká auto. No a to byl můj konec, začala jsem plakat, moc jsem se bála. Mamka mne uklidňovala, ale čím víc na mne mluvila, tím víc já naříkala. Vůbec nechápu, jak ten Matěj dokázal být zticha. To vypadalo, že on se vůbec nebál! Já jsem naříkala mooooc, a tak na mne mamka přestala mluvit, tak jsem také ztichla, ale chvílemi jsem se ozvala, aby si nemyslela, že se mi to líbí, ani náhodou. Když jsme zastavili, mamka nás odnesla do nějakého domu a tam to tak divně vonělo, myslím si, že jsem tam cítila psa, to znám, máme doma Leu-kníračku. Celá vystrašená jsem čekala, co se bude dít. Mamka otevřela tu přepravku, vyndala mne ven na nějaký stůl (je zajímavé, že doma na stůl nesmíme), tam byla nějaká člověčice, ta mne osahávala, koukala mi do uší a na konec mne píchla, bylo to vše tak rychlé, cizí, že jsem nestačila ani mňouknout. Potom mne strčily zpátky do té přepravky a to stejné provedla mamka a ta cizí člověčice s Matějem, ten si taky nechá všechno líbit, ani necekne! A zase jsme jeli tím autem, tak to jsem musela opět naříkat, ať si mamka nemyslí, že to je jen tak. Matěj je takový flegmouš, že ten v tom autě dokonce spal! Konečně jsme se vrátili domů, není nad to být doma. Mamka nám dala papání, ale neměli jsme vůbec chuť, tak jsme se jenom trochu napili a až do rána jsme pospávali. Třeba nám ta cizí člověčice dala něco na spaní, i když mamka tvrdí, že jsme dostali včeličky, abychom byli zdraví. Zažila jsem hrůzu hrůzoucí, já doufám, že se to už nikdy nebude opakovat. Dneska ráno, to nám už s Matějem bylo hej, lítali jsme po bytě jako o závod a už na ten včerejšek vůbec nikdy nebudu myslet, chci na to zapomenout!

Sdílejte!  |  O sdílení

kikule  19. února 2009 18:10

nemám slov