24. srpna 2007  |  Zuzi  |  1 025 480 662x / 1x

Kdo vlastně jsem?

Včera jsem vám napsala, jaká byla moje první návštěva veterináře. Ale víte vůbec, kdo vám to píše? Jistě, jsem ve Zlaté knize koček, tam nehodlám chybět, ale odtamtud se toho o mně tolik neodzvíte. Ale právě se dozvědět můžete, ráda se vám představím.

Když mě coby asi tříměsíční vezli do mého nového bydliště, malá panička přemýšlela, jak mě pojmenovat. Měla jsem být Rosey (Rouzi) nebo Suzie (Sjuzi). Ale páníček řekl, že v žádném případě, že když už, tak Zuzi.

Takže se jmenuju Zuzanka, ale slyším na Zuzi.

V mém prvním bydlišti zůstala ještě moje sestřička,která ale vypadá trochu jinak než já. Je celá bílá, jen občas má mourovaté fleky. Já jsem zepředu bílá a na zádech mourovatá - jsem prostě krasavice;)

Nejsem žádné plemeno ani nepocházím z žádné chovné stanice - jsem prostě "obyčejná" kočka. Proč obyčejná v uvozovkách? Protože žádná kočka není obyčejná, bez ohledu na rasu, a já nejsem výjimkou.

Co se týče pochutin - i když se říká, že kočky by mlíko neměly - tak já ho miluju. Miska mléka je ráj. Jinak ani nepohrdnu granulemi či masovými kapsičkami, a občas mi dají i trochu něco lidského. Co ale nemám ráda, jsou hovězí konzervy.

Občas ráda vyskočím na okenní parapet a koukám se na ulici. Vidím auta i lidi, stromy, ale jinak jsem pořád v teple pokoje s malou paničkou.

Oficálně mám spát na křesle v předíni, ale - spím všude jinde, nejlépe v posteli s velkou paničkou. Dřív jsem spávala i v prostoru po vyndaném šupleti, což bylo fajn, protože mě odtamtud nemohli dostat;) Ale šuple je tam už zpátky...

Moje nejoblíběnější lumpárna je vylákat nějakého kočkomila (všichni mí paníčci dohromady) smutným mňaukáním, nebo jednoduše počkat, až projde kolem. Chvilku před tím se skryji za zrcadlem nebo za křeslem a jak uvidím jeho nohy - HOP a už na něm visím! Kočouři a kočičky, zkuste to taky;)

Bohužel, kočkomilové se mi nemůžou věnovat pořád a občas jsem sama. Vím, že třeba malou paničku to moc mrzí, má mě moc ráda... však já ji taky;) Ale občas chodím za děvčaty k sousedům. Malá panička to nerada vidí, ale sotva zavolá, hned za ní dojdu. Nejlíp mě krmí právě ona, ráda si se mnou hraje a nebo se mazlí, tu mám opravdu moc ráda.

Už můžu do zahrady a podařilo se mi vylézt na strom! Nejdřív jsem nevěděla, jak dolů, ale zvládla jsem to a teď už po stromech šplhám jedna básen;)

Prostě jsem hodně živá - ráda okusuju kočkomilům ruce a nohy nebo lítám jako blesk po bytě či zahradě.

Ale i u mně se najde mazlivost. Když jsem poprvé slezla z toho stromu, čekala na mě malá panička a vzala mě do náruče. Jak jsem byla ráda, že jsem zase u ní! Ale i jindy se nechám ráda hladit nebo chovat. To potom předu spokojeností a vím, že když jsem spokojená, paničky to potěší;)

21. 8. 2007 jsem byla poprvé u veterináře. Psala jsem o tom zápisek do deníčku, můžete se na něj podívat. Nebála jsem se, vždyť velká i malá panička byly se mnou. A zjistila jsem, že miluju jízdu autem, vůbec se necukám, jen hezky ležím a užívám si hlazení;)

Jsem prostě kočka - nikdy nevíte, co udělám. Svéráz. A asi se už nezměním;)

Sdílejte!  |  O sdílení

Roni  29. srpna 2007 9:50

Miloučké koťátko Zuzičko, ať se Ti v novém domově daří a mooc se Ti tam líbí!