Před čtyřmi lety jsme si přivezli dvě šeltií slečny, malinká štěňátka. Dostali jsme je s partnerem na týdenní hlídání na chatě, protože v pražském bytě se předělávaly stoupačky. Celý týden jsme se nevyspali, holčinky si chtěly hrát nejlépe v jednu v noci, loužičky byly samozřejmě všude, demolovaly, co se dalo, "hrály si" (rozuměj rvaly se jak koně) a vřeštěly u toho, jak kdyby je na nože bral. Přísahali jsme si, že už žádné "malé miloušky" domů pořizovat nebudeme, a ještě dnes, když vidím někde obrázek štěňátek (například těch našich - viz foto), tak mě to nedojímá, naopak, první, co mě napadne, je: "Vy malí prevíti."
Psí dívky odrostly, jsou z nich dámy a my jsme už tak nějak pozapomněli, co to je pečovat o zvířecí miminko. Protože pejsky jsou stále u rodičů nebo s rodiči na chatě (rodiče jsou v důchodu), tak se mi stýskalo po nějakém tom inteligentním zvířecím kamarádovi. Dalšího pejska jsem nechtěla, jednak se musí venčit a při zaměstnání + péči o domácnost je náročné, když je člověk na to všechno sám, jednak by stejně za chvíli skončil u rodičů, protože by pro něj bylo lepší, že se mu mohou pořád věnovat, a v neposlední řadě svýho nejmilovanějšího pejska už mám.
A tak že si pořídíme kotěcí miminko. Mlhavě se nám vybavily zážitky se štěňátky, tak jsem "přeorganizýrovala" byt pro kočku. Tonička mi/nám padla na stránkách útulku hned do oka a za pár dní už byla u nás.
Dovolila mi napsat úvod, ale už zalehává klávesnici s tím, že zbytek napíše sama. Tak jí předávám slovo :)
Jejky... tak jak začít. Žila jsem si v depozitu kočičího útulku a bylo mi tam fajn. Dva psi, kočky, velká společnost. Pak přišli dva noví lidé a pořád po mě koukali, lákali mě k sobě a tak. Samo jsem k nim nešla, nejsem dnešní. Navíc přinesli přepravku, takže jsem začínala bejt tak trochu jako ostražitá, chápete. Co kdyby chtěli někoho - a nedejpámbu mě - odnýst. Povídali si s páníčkama, sepisovali nějaký papíry a pak to přišlo. Fakt mě čapli a šup do bedny. Je tedy pravda, že nejdřív se do přepravky snažili narvat mí psí kamarádi, ale nevešli se tam. Mňoukala jsem celou cestu, že je to omyl, ale nic.
Přinesli mě domů a slečna šup, jen jsem vylezla z přepravky, posadila mě do záchoda. To je tedy přivítání za všechny prachy. Místo nějaký dobroty - šup na hrnec. Vlítla jsem pod postel, aby viděli, že to na mě moc dojem neudělalo. Když jsem prozkoumala okolí - tryskem pod skříň a zpět, pod kamna a zpět, pod stůl a zpět, tak mě zákeřně vylákali na peříčkový šidítko. Tomu já prostě neodolám, to jsou instinkty, ale fakt se mi vylízt nechtělo, to samo. Jednou rukou si se mnou hráli a druhou mě chtěli pohladit, tak to zase prr! Raděj honem zpátky pod postel.
No a lidi šli spát. Osmělila jsem se a šla se podívat, kde je nějaký papáníčko. Našla jsem misku a v ní scrvklé cosi. No počkejte... tu máš, slečinko, jednu loužičku za to hlazení na peřinu... no a ty vedle, ty se moc nedělej, taky dostaneš jednu dávku, aby ti to nebylo líto, určitě máš na tomhle komplotu taky podíl... a hurá pod postel. Slečna mě vyšťárala a odnesla na záchůdek. To je tady asi nějakej národní sport nebo co.
Čisté povlečení? Bezva! Ještě jsem si pro vás trochu nechala. Jéé a vy teď nemáte pod čím spát? Však je teplo a stejně spát nebudeme, vy odporní únosci malejch koťátek, budu vás lovit až do smrti smrťoucí!
Musím říct, že když jsem viděla únosce ráno, jak se belhají se zalepenýma očima po bytě, tak jsem měla pocit fakt dobře odvedený práce. Slečna únoskyně padla únavou už odpoledne, ale jen jsem se chystala, že jí zase nadělím něco na peřinku, tak mě čapla a odnesla na záchod. S tímhle mi tedy fakt leze na nervy. Postel byla obšancovaná a hlídaná, tak jsem se vydala do koupelny a aspoň počůrala předložku před sprchu.
Slečna mě čapla – a co byste řekli, no jasně, zase mě odnesla na záchod. Když drhla v umývadle tu předložku, tak jsem chodila kolem ní a snažila jsem se jí hlasitým mňoukáním vysvětlit, že nejsem retard, že VÍM, že mám chodit na záchůdek, ale že jednak jí to dělám naschvál za ten únos a mizerný žrádlo, a jednak se mi záchůdek v předsíni nelíbí, protože jsem ho měla vždycky v koupelně a jinde ho nechci. Ona mi na to řekla, že ví, že to dělám naschvál, přendala mi záchůdek z předsíně do koupelny a tak nějak jsme se dohodly, že tedy jo. Od tý doby chodím na záchůdek a bavím se tím, že tam buduju různý stavby. Tedy já bych budovala různý stavby, ale vždycky z toho vyjde něco jako pyramida.
Pak mi vysvětlili, že ty scvrklý fujky v misce jsou granule a že jsou pro mě to nejlepší. Tak je fakt, že je baštím pár dní a kožíšek mám lesklejší a jemnější a taky jsem trochu povyrostla, ještě že moje ponožky rostou se mnou, jinak by mi byly malý za chvilku.
Přinesli mi chlupatou myšku a bambuli na gumě a takovej míček a taky prolejzadlo a občas dostanu kapsičku, tak je to celkem bezva, skorem si říkám, že bejt unesená není zase tak špatný. A jako se mi i věnujou a tak. Když jsem sama doma, zalezu si pod postel a spím jak dudek, abych měla dost sil na večerní řádění. Nezlobím, ale doufám, že na ten první pernej den a noc jen tak nezapomenou.
Sdílejte! | O sdílení
Nejčtenější
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?