Jak to se mnou bylo

Rozhodl jsem se, že si začnu psát deníček, a když se začíná, tak se má začít od začátku.
No řeknu vám, že ten začátek nebyl nic moc. Narodil jsem se někde na plzeňsku a nějak od začátku nevěděli, co si se mnou počít. A ještě mě špatně hlídali, takže mě porazilo auto – pochroumalo mně nožičku (ta už je úplně v pořádku) a trochu očičko – na to očičko pořád trochu slzím. Nakonec mě dali jedné slečně, která si od nich brala mého bratrance – siamského kocourka – asi jsme byli v akci 1 + 1, nebo co? Tak jsem odjel do Hradce Králové a u slečny jsem byl asi 2 týdny, ale jí se začalo zdát, že 2 kocourci jsou v jejím malém bytě moc. Takže mě dala své kamarádce – mohlo to být dobré, ale u nich bydlel hyperaktivní pejsek (sice byl hodný, ale straaaašně divoký) a já jsem celé dny trávil na co nejvýše položených místech – to trvalo zase asi dalších čtrnáct dní. Po této době slečna pověřila svého známého, aby rozeslal maily, po zase svých známých a sehnal mně nějakou jinou rodinu.
Na ten mail odpověděla moje mamka – ona si nejdřív myslela, že jí ten pán nabízí nějakou orchidej, a proto mně někdy říká, že jsem její nejmilejší bílá orchidej.
Takže po těchto peripetiích jsem se dostal konečně domů – mamka mě hned po tom, co si mě pochovala, řekla, že už nikdy nikam nepojedu a že tady zůstanu, že už jsem náš.
Úplně nejdřív jsem prošel celým domem a očichal úplně všechno – když jsem věděl, že je to moje, tak jsem se s tím přece musel seznámit – trvalo to, ale když je jeden majitel, tak má své povinnosti.
Pak jsem si vybral postel, na které jsem si dal odpoledního šlofíčka, tam ke mně vyskočily tři psí holky, ale docela klidný, takže jsem se jich nebál. Taky se okolo mě promenádovaly venkovně domovní kočičky, ale ty jsem u mě doma ze začátku nechtěl – asi jsem se bál, abych zase nebyl přespočetný. Trvalo celý týden, než jsem je vzal na milost.
A asi čtyři dny mně trvalo, než jsem začal pořádně papat, mamka říká, že jsem byl moc vystresovaný, pořád vymýšlela a nosila mně nejrůznější pochoutky (teď už si mě tak nepředchází), dávala mně krmení z ruky – to jsem si vždycky trochu vzal, abych neurazil :) a to byste nevěřili, jakou měla mamka radost, když jsem se rozhodl, že od teď budu jíst pořádně.
Tak dneska už budu končit – bolí mě tlapky a vytlačuje mě od počítače Mája a vřeští, že nemá stránku ve Zlaté knize a že jí chce taky a že si ji napíše sama.