O mé rodině a jiné zvířeně

Tak vám musím napsat, jak se mě snažili skamarádit s našimi pejskami. Pejsky přišly - no, respektive se přiřítily, rozevlátý, rozesmátý, ufuněný - to my, kočičky neděláme. Tak jsem na to koukala tak jako mírně s opovržením. Když jdu na návštěvu, chovám se distingovaně a nevrhám se na všechny a neolizuju je a tak... no, raděj jsem zalezla pod postel. Pejsky se tam nevešly, tak jsem měla klid.

Pak se šly pejsky podívat do kuchyně, protože to je ostatně jedna z nejzajímavějších místností v bytě, to jim chválím. Využila jsem toho a vylezla jsem si na židli. Když se pejsky zase objevily, narvaly se pod postel. Nevím, jak se jim to podařilo, skoro bych řekla, že udělaly nějakej rekord v splácávání se. Jenže mě tam nenašly a já jsem se jim smála ze židle, div jsem nespadla. Na židli mě nedokázaly objevit a když se zase vysoukaly ven, tak jen zmateně pobíhaly okolo. No, co taky čekat od někoho, kdo se neumí ani sám umejt, že jo.

Slečna mě ale trochu namíchla, protože jim řekla, kde jsem. No a začalo to. Jeden pes začal dolejzat. Kňoural, dělal přede mnou takový nějaký tanečky nebo co... a ten druhej jen seděl opodál a štěknul něco jako "Neponižuj se!" a odešel do kuchyně, kdežto ta druhá psina furt né a né zmizet. Tak si mě slečna vzala do klína a to mi hned narostly křídla! Plesk packou a prsk a sssssss a taky umím vrčet, to víš že jo! A jaký mám zuby! Psí slečna na mě koukala dost vyjeveně a pořád se chtěla kamarádit. Nepoučitelná. Jenže slečna řekla, že takhle se jí to nelíbí a dala mě zase na židli, tak jsem si tak trochu přestala vyskakovat. Přece jen ta pesinka byla mockrát větší než já. Nakonec jsme na sebe koukaly zdálky a myslím, že časem se třeba i skamarádíme.

Pak máme doma takovýho něco ušatýho, o čem slečna povídala, že je to králík. Měla ho na klíně a mě to tak nějak nedalo. Tak jsem pořád chodila okolo a šťouchala jsem do toho packou, kroutila jsem nad tím hlavou, mníkala jsem na to a nic. S tím zase nebyla žádná legrace, vůbec si to nechtělo ani hrát, ani se kamarádit, jen to tak pitomě hejbalo nosem sem a tam, tak nevím, s tímhle kamarádit asi nebudu.

Naše domácí zvířena je prostě pro kočku. Tedy není pro kočku - to slečnina maminka má zvířátka pro kočku - osmáčka a činčilku, myšičky... jenže s těma mě zase kamarádit nenechaj.

Je to těžké mezi námi zvířaty, že?