O Montym

Ahoj, jsem Monty a s bráchou jsem popohnal dvounožkyni ať o mě napíše, s mou pomocí, pár řádků. Už jsou mi 4 měsíce a vážím něco přes 3 kg, jsem krásně zrzavej a asi díky tomu trochu (dost) číslo. V nové rodině jsem skoro měsíc a všechny jsem si omotal kolem drápku. Na dvounožcích se mi hezky chrní, když mě chce zbít Mignon, tak se k nim běžím schovat, a když potřebuju podrbat nebo si popovídat, tak stačí zavrkat (zatím prý vrkám srandovně, ale s Cairem trénuju a tak za pár měsíců jim to ukážu). Prostě se mám docela dobře, v Cairovi mám nového kámoše, je trochu větší a když ho morduju, tak mě nakonec přepere, ale jinak je fajn, rád si s ním hraju na honěnou a pak fackovanou (ale to jen jako, naoko). Mignon je taky už docela dobrej, po týdnu vrčení mě ještě týden ignoroval, ale teď už si taky spolu hrajem a i perem (on si ale naoko na kousanou nehraje). Baví mě je provokovat, když spokojeně chrní a mě se už nechce, připlížím se k nim, hupsnu na ně a uteču, někdy je potřeba k nim vlézt až do pelíšku a olizovat jim hlavu nebo okusovat uši, aby se probudili. A pak to začne, běháme po bytě (jak splašené stádo krav), všechno shazujeme a bouráme nebo se začneme zlobit a schovávat na škrabadle, to se nám děsně líbí. Jinak jsem ale vzorné kotě, nechám se mazlit, hodně (fakt hodně) jím, hodně spím, všechno prozkoumávám, na všechno skáču, meju s dvounožkyní nádobí a taky se s ní sprchuju, sem tam jsem prý trochu nemotornej a tak se i odněkud svalím či spadnu (to ale dělám jen jako pro pobavení). Když o tom tak přemýšlím, tak jsem asi trochu zlobidlo, ale doopravdy jen trošičku. Když to na mě přijde (to zlobení), tak přiběhnu k dvounožcům a proběhnu se jim po hlavě, břichu, a když to vůbec nečekají, tak je rafnu třeba do nohy. Moje specialita je jídlo, ale všechno, dvounožci nejí naše jídlo, ale mají jiné a daleko voňavější, moc mě to láká všechno ochutnat, ale oni mi dají jen něco a jinak mě z talířů (když jim do nich vlezu) vyhánějí. Jednou sem na ně vyzrál, byla sobota, dvounožci byli doma a snídali, udělali si čaj a kafe a k němu si dali buchtu, hrozně jsem loudil a tak mi nějakej ten kousek dali (buchty mám moc rád, a to i Cairo), pak se zapovídali a šli něco dělat a zbytek buchty zůstal na stolku, využil jsem toho, buchtu jsem pěkně okousal a co jsem nechtěl, to jsem na miniaturní drobečky rozcupoval drápky, týjo, dvounožci teda koukali, ale od té doby už jídlo samotné nikde nenechávají, ale určitě někdy zapomenou, jelikož dvounožkyně je roztržitá (když se jí motám pod ruce a nohy když vaří, uklízí, žehlí, prostě při všem). Ale jinak určitě nedělám nic naschvál a nejsem moc zlobivej, jsem prostě malé kotě a musím se vyblbnout, protože když vidím své bráchy, tak ve svém věku jsou to už pořádní peciválové, a tak je teď cvičím, ať se hejbou (musím jim na oplátku za ty bejkárny, co mě učí, nějak poděkovat). Z pár řádků se teda stala skoro stránka, ale je o čem tlapkovat. Už se mi chce chrupkat, venku krásně svítí sluníčko a hřeje mě do kožíšku a na mě to působí jako ukolébavka. Zase někdy s dvounožkyní napíšeme, Váš Monty.