Kapitola druhá, útok blech, zuby, pravá zadní

"... už zase píšeš? To je nuda!"
Povím Vám, co se mi od posledka všechno stalo.
Tak za prvé: Mám blechy!

"... no, koušou mě, mrchy, a děsně to svědí..."

Když to panička zjistila, byla strašně překvapená, vůbec nemohla uvěřit, seděla u internetu a zkoumala, jestli brouci, které mi našla v kožíšku, jsou vážně blechy, protože já zatím vůbec nechodím ven, a tak sama nevím, odkud se na mě vzaly. Nejdřív jsem se bála, aby mě nevyhodili, ale panička mě vzala do náruče a řekla mi, že mě má ráda i s každou mojí bleškou.
S páníčkem mi dali za krk takovou páchnoucí vodičku, což nebylo fér, protože jsem si to nemohla olízat, ale snažila jsem se ze všech sil, tlapkou jsem si to otírala, jak se dalo, a to byla asi chyba, protože blechy nezmizely, ale přibyly. Tak mě znovu pokapali a panička začala luxovat,

"To nesnáším..."

... vytírat, převlíkat všechny postele, prát, věšet, žehlit, smejčit a to jsem jí pomáhala, chytala jsem mop a honila polštáře, lovila prostěradla, no moc jsme si to obě užily. Řeknu vám, mít blechy je docela zábava, a když jsem dostala nový pelíšek a hračky, líbilo se mi to ještě víc.

"No nemusela jsi všude stříkat ten smrad, ještě že můžu zalézt malému pánečkovi pod postel!"

S paničkou si vůbec dobře rozumím. Když jsem se nastěhovala, dávala mi k jídlu kapsičky s masíčkem. Nejdřív jsem baštila všechny, ale pak jsem zjistila, že některé voní líp než ostatní. Ze začátku mi stačila jedna kapsička, pak už jsem za den snědla dvě, a když jsem rostla a se mnou i můj hlad, čekala jsem, že dostanu třetí. Ale místo třetí kapsičky jsem dostala třetí mističku, do které mi panička nasypala suché, křupavé věcičky. No masíčko to není, ale když má kotě hlad, tak sní i tohle.

"Náhodou mi docela chutnaj', ale nejlepší jsou, když mi je dáváš z ruky."

Jednou mi přinesla malé konzervičky s masíčkem nebo rybičkami a ty vám tak krásně voněly... takže, když mi dala kapsičku, nejedla jsem jí, chodila jsem za paničkou a prosila o tu voňavou konzervičku.
Panička si nejdřív myslela, že jsem nemocná, zase seděla u internetu a zkoumala, co mi je, a dočetla se, že mi rostou zuby a proto nechci jíst. Naštěstí jí pak napadlo zase otevřít konzervičku. Kdepak zuby! Celou mističku na posezení jsem snědla a vylízala. Konečně to panička pochopila!

"... budu jíst jenom to voňavý a jiný mi ani nekupuj!"

Jak jsem se s plným bříškem (vážím 2,15 kg ) rozběhla domem, najednou mě začala bolet pravá zadní tlapka. Ani nevím, jak se to stalo. Belhala jsem za pánečkem, mňoukala, panička plakala, oba byli celí pryč a vezli mě k doktorovi, který mě prohlédl, píchnul a řekl, že mám být v klidu.

"... k doktorovi už nechci, už mě tam nevoz!"

Nejdřív jsem nevěděla, co to má být, to v klidu, myslela jsem si, že je to trest za to, že jsem na pana doktora syčela, škrábla ho a chtěla ho kousnat, protože mě nechali doma zavřenou v přepravce, ale večer mě panička vzala do postele, hladila mě a jakmile jsem jí utekla, vstala, vzala mě k sobě a zase hladila, a tak to šlo celou noc. Pochopila jsem, že být v klidu znamená, že vás panička hladí, a když schválně utečete a chcete něco prozkoumat, tak si pro vás dojde a zas vás hladí. Mít bolavou tlapku je děsně prima.

"Hele, já skáču, víš, že mám být v klidu, pojď si pro mě!"