Jak to všechno začalo...

Jmenuji se Bertrand a jsem ocelot skříňový. A takoví se nerodí, takoví se prostě občas v kočičí populaci vyskytnou. A tak to bylo i se mnou. Teď už je mi víc než rok, ale když zašátrám ve své paměti...
Co se pamatuji, prostě jsem se jednoho dne vyskytl na chodníku, kolem chodila spousta dvounohých živočichů a legračně žvatlali. Prý: "to je pěkné koťátko," a "hele, nezašlápni to," a takové pitominky. Jak jsem je tak sledoval, objevila se poblíž odporná čtyřnohá obluda, divně na mně řvala, ale tak přerývaně, jako by u toho kuckala, ocasem mlátila nevkusně na všechny strany a vůbec vypadala dost podezřele. Já jsem se tedy vůbec nebál, to bych rád zdůraznil, ale mi říkalo, že se mám zvětšit. Tak jsem se teda prohnul nahoru, naježil se a začal vypadat strašlivě. Jenže ta slintací bestie se nelekla a přiblížila se tolik, že mi hýkala skoro u hlavičky. Jak říkám, vůbec jsem se nebál, takže jsem jenom ucouvl (velmi prudce a o velký kus).
No a najednou koukám, že nějaký dvounožec si stoupl mezi mě a tu nestvůru, nestvůra se zarazila a nějaký jiný dvounožec ji už přivazoval na nějaký provaz. Tak jsem poznal, že ty žvatlající dvounohé věcičky se můžou jednomu docela šiknout a nebylo by špatné si jich taky pár opatřit. Už jsem se vůbec nebál (jako ostatně ani předtím), protože jsem viděl, že to hekající čtyřnohé chraptidlo není žádná svobodná šelma, ale obyčejné užitkové zvíře, které se dá zapnout do chomoutu a odvést, kam je komu libo.
Po této zkušenosti jsem se rozhodl pořídit si také nějaké dvounožce. Čuchal jsem, kde začít, a zachytil jsem pach toho dvounožce, co zastrašil to hekadlo. Pach vedl do dveří, které se naštěstí co chvíli otvíraly, protože jima pořád někdo vcházel a vycházel. V jednu vhodnou chvíli jsem vletěl dovnitř jako blesk a pádil po stopě nahoru. Běžel jsem strašně dlouho, už jsem byl unavený jako obyčejné kotě, a najednou byly přede mnou další dveře. No tohle. Dvounožec se mi schoval.
Pěkně jsem se posadil a poprvé v životě použil důležitý kočičí trik: začal jsem žalostně, ale opravdu žalostně, přímo za srdce to dralo, mňoukat. Za chvíli se dveře otevřely a zatímco jsem s výrazem dobyvatele pochodoval dovnitř, slyšel jsem nad sebou udivené: "hele, vona je tu ňáká kočička," a "tak já jí snad vyhodim, ne?" To mě strašně pobavilo: myslejí si, že jsem kočička, kterou můžou jen tak vyhodit! :-)))
Zatímco jsem se věnoval průzkumu nově nabytého území, dvounožci si mě prohlíželi, jako bych spadl z Marsu. Ale já jsem poznával, že se mi tady bude líbit a už se odsud nehnu. Akorát ty užitkové dvounožce si budu muset převychovat...

Sdílejte!  |  O sdílení

3 komentáře

Reklama
Reklama