Jak jsem se ztratil

Měl jsem rok a půl. Babička byla na pohřbu svého tatínka, já zůstal s dědou doma. Bylo nám dobře, mohl jsem dokonce i tam, kde to babička nemá ráda. Jenže jednou děda zjistil, že balkon, kde mám nádhernou a krásně zateplenou boudu, kam rád zajdu i přes den, je prázdný. Usoudil, že asi budu u sousedů, kam rád chodívám i dnes. Jenže tam jsem taky nebyl. A začalo hledání. Urputné a usilovné, ale já... Nemůžu napsat, že jsem nebyl nikde. To ne. Děda nosil před barák misky s vodou, mlíčkem, které já tak rád. Misky s kapsičkami a granulemi. Zůstávaly nedotknuté.
Když se babička vrátila, byla smutná stejně jako děda. Vyptávali se všude, nebylo to nic platné. Nikdo mě prý neviděl. Tak si babička s dědou řekli, že jsem se vydal do světa, stejně jako to udělal můj bratranec Mikeš. Přesně na Mikuláše seskočil z balkonu na přízemí a zmizel. Nepomohly vývěsky s jeho fotkama, nepomohly sliby odměny. Nejvíc smutné byly děti. Lucinka a Lukášek. Moc zkažený Mikuláš. Vlastně žádný nebyl. Všichni dvounožci ho hledali až do pozdního večera. Nálada pod psa. A tak si babička s dědou mysleli, že jsem udělal to stejné. Odešel jsem někam, kam mě to lákalo, ale kde jsem to neznal. Doufali, že se vrátím. Marně.
Uběhly čtyři měsíce. Babička s dědou se 29. června vypravili na výlet. Cestou na nádraží, na rohu baráku, děda uviděl kočku. Říká babičce: „Podívej, to vypadá jako náš Micínek.“ Sotva jsem uslyšel své jméno, rozběhl jsem se k nim. Byl jsem to já. Někdo se zeptá: A podle čeho tak usuzovali? Takových domácích mourků je všude plno.
Omyl. Tady u nás odjakživa bývaly pouze dvě černé kočky. Jinou tady nikdy nebylo vidět. Ale dobře. Připustím i tuto možnost. Jenže když mě babička s dědou koupili ve Zverimexu, cestou domů děda zjistil, že mám zlomenou špičku ocásku. Kdoví, co se mnou dělali, než mě dali do děcáku. No a dědovi stačilo k ujištění, že jsem to já, protáhnout můj ocásek mezi prsty. Jo! Byl jsem to já.
Kde jsem celé ty měsíce byl? Kdepak někde v parku mezi stromy a křovím. Někde mezi baráky v úkrytu ve sklepích. To by mě za tu dobu museli přece jen někdy zahlédnout. Navíc, když jsem se toho 29. června objevil, byl jsem velice dobře živený, srst jsem měl lesklou...
Nikdy jsem to neřekl. Ale děda s babičkou usoudili že to bylo asi tak: Když jsem utekl, našlo si mě nějaké dítě a vzalo si mě domů. Staralo se o mě velice dobře. Ale přišel konec školního roku, začínaly prázdniny. V rodině, kde jsem do té doby bydlel, nastal problém. Co s kočkou, když odjíždíme na dovolenou? A tak mě pustili ven.
Měl jsem velké štěstí, že to ráno šli kolem mě babička s dědou.

Sdílejte!  |  O sdílení

3 komentáře

Reklama
Reklama