Zdendula
Založen: 13.10.2005 Příspěvky: 12
|
Předmět: soužití kočky s kocourem po 14 měsících Přitlapkováno: 14. 10. 2005 12:28:41 |
|
|
Píšu tento příspěvek, protože asi před 14 měsíci jsem psala do této rubriky pod jménem Zdena,značně vystresovaná a bezradná. Dnes se chci podělit o zkušenost, která snad pomůže i mnoha dalším chovatelům.22.8.04 jsem zde žádala o radu, co dělat. V té době jsme měli ročního perského kocoura a přibrali jsme si 4 letou kastrovanou kočku, které bylo pravděpodobně v rodině dárce ubližováno.Byla nedůvěřivá, syčela, a pokud se dostali obě kočky k sobě, následovala divoká jízda bytem,chlupy lítaly a darovaná kočka se strachy počůrala, než vyskočila ve zběsilém úprku na nejvyšší skříň, ze které pak půl dne neslezla.Museli jsme je mít oddělené a stále zavírat dveře, aby se k sobě nedostaly. Zkusili jsme kozlíkové kapky, pomalu je přibližovat,nechat poprat,ale nic nepomáhalo a měsíce plynuly ve stejném duchu. Již jsme nedoufali, že se něco změní, ale použili jsme ještě poslední radu a nechali kocoura vykastrovat.Ale ani po této operaci se nic nezměnilo.Mnoho lidí radilo, abychom dali darovanou kočku pryč, že je zkažená.To jsme udělat nechtěli, protože ona už si asi dost prožila, a nechtěli jsme se jí zbavit,z důvodu, že není akorát.Řekli jsme si, že jsme si ji vzali, tak se o ni také postaráme, ať se děje cokoliv.Uběhly Vánoce a obě kočky stále žily každá ve své místnosti a do společných prostor se chodily střídavě pouze proběhnout.Smířili jsme se s tím, že už takhle asi dožijeme my i kočky.Koncem letošního února jsem byla nemocná a tudíž jsem byla celý den s kočkami doma. Bylo dost času se jim věnovat a tak jsem se zaměřila na to, po chvílích je nechat spolu , samozřejmě pod dozorem a jakmile na sebe šly, zavřeli jsme každou zvlášť.Buď jim došlo, že běhat po celém bytě je lepší, než být v jedné místnosti nebo zabrala kastrace kocoura- i když po 3 měsících od operace, ale stal se zázrak.Najednou se nehonily po bytě úprkem, nekončilo to chuchvalci chlupů a nesyčeli na sebe. Po týdnu částečného pobytu vedle sebe jsme je už nemuseli zavírat,
ale stále jsme byli ostražití, hlídali jsme, aby kočka nevyjídala kocourovi misku, což s oblibou činila a od jídla ho neodháněla.On je jinak strašně mírné povahy a zřejmě si mezi sebou vyřešili i dominanci- kdo z koho, protože on viditelně ustupuje, lehá si před kočkou na záda atd. Ona kolem něho žije s nadhledem.Přes to všechno spolu loví mouchy,honí se za míčkem a bojují o pobyt v krabici od bot Dnes už si ani neumíme představit, že bychom nějaké dveře zavírali, pouze když odcházíme na delší dobu a v noci, zavíráme každé zvířátko zvlášť, co kdyby je něco nekalého napadlo.Pravda je, že dodnes se občas bytem navzájem proženou,povalí se, ale chlupy už jsou minulostí a nějaké syčení neexistuje.A tak bych chtěla říci všem,komu se stane, že zvířátko se nechová tak, jak oni si představovali, že zvíře má povahu jako člověk a každé je jiné.Některé je adaptabilní, jiné ne a o důvěru je nutné usilovat dost dlouho, než se to podaří.Zase záleží na povaze.Naše Delinka se nám za to, že jsme byli trpěliví a nevzdali to po měsíci, bohatě odměnila.Dnes ,když se přijde pomazlit a podrbikat,jen s úsměvem vzpomínáme, jaká to byla šelmička, když na nás syčela z nejvyšší skříně a my se pomalu báli kolem ní projít.Lidé, kteří tehdy říkali, abychom tu potvoru koukali dát pryč, jen mlčí.Ale jak říkám, ta trpělivost stála za to a letošní Vánoce se těším, že u stromečku budeme konečně kompletní i s Maxíkem a Delinkou. |
|