[Pony]

Ahojky,prosím Vás,mám asi půlroční kočičku,která hrozně zlobí.Kouše,škrábe,pořád někde lítá a schazuje,skáče na video a hraje sis kabely...Už nevím jak ji mám potrestat...Dříve na ní platil bičík na koně,mírné plácnutí stačilo a bála se jen náznaku.Ale postupem času si z něj přestala něco dělat a bere ho jako hračku.proto když něco vyvede ji hodím na balkon.Myslíte že je to dobré?Samozřejmě se jí chce hned zoátky,ale když ji tam chvíli nechám,trochu se zklidní a je rád že je v teple...nevím jestli je to správné..Prosím poraďte,nebo jak jinak bych ji měla potrestat?Děkuji

[Dagmar]

Promiňte, každý má asi svůj přístup, ale ten Váš mě dost překvapil. Naše holky kočičí byly a ještě občas jsou také dost divoké. Hlavně Suzi, když byla malá, tak tropila lumpárny, ale NIKDY jsem ji neuhodila - ani novinami (což se někdy doporučuje) natož rukou a už vůbec né bičíkem!!! Většinou stačilo hlasitě zatleskat nebo zasyčet a hlavně - být naprosto důslední a když provedla něco nepřijatelného, vždycky jsme ji takto upozornili. Dnes je naprosto vzorná kočička, většinou i poslechne, např. když ji volám z pokoje, abych mohla zavřít, když odcházíme do práce.
Řekla bych, že kočky moc nechápou, proč jsou trestány. Je to něco jiného než pes. Četla jsem právě knížku o chování koček, kterou napsal psycholog a kde vysvětluje, proč se kočky chovají naprosto jinak než psi a proč je třeba se k nim chovat úplně jinak.
Netrestejte Vašeho kocourka - spíš ho upozorněte, že udělal něco špatně, odneste ho třeba do jiné místnosti, nebo si s ním začněte hrát a tím odpoutejte jeho pozornost od činnosti, kterou nechcete, aby dělal. Určitě se to i takhle povede, když budete mít trpělivost.
Držíme palce a drápky při výchově malého domácího tygra.
Dagmar, Suzi a Nancy

[April]

Pony, můj dojem z toho je, že na to jdete úplně špatně .... nemyslím, že by kočička nějak extrémně zlobila ... stále musíte brát v úvahu, že ačkoliv kočka domácí, stále je to šelma plná energie, kterou si musí nějak vybít .... a kočiny žijící doma si jí holt vybíjejí řáděním ...

Navíc, trestání fyzicky .... kočka není dítě, kterému můžete vysvětlit, co dělá špatně, neuvědomuje si, že vás její chování obtěžuje ...

Na zlobení se spíše doporučuje proud vody z postřikovače .... kočky to nemají moc rády .... příp. plesknout složenými novinami na zem, stůl, gauč ...

Rozhodně bych zahodila jak bičík, tak bych jí přestala zavírat na balkon.
V prvé řadě se jí musíte maximálně věnovat, hrát si s ní, abyste jí unavili.

Pokud je ale opravdu takhle živá, možná lepším a rozumnějším řešením by bylo, pořídit jí kočičího kamaráda ... ačkoliv se to jeví zvláštně, a můžete mít obavy, že doma budete mít dvě torpéda, kočiny si spolu vyhrajou, vyřádí, poperou se, pohoní se, unaví se a nakonec zahlehnou a bude od nich klid.

Ale každopádně neuvažujte nad trestáním, ale nad řešením dané situace!

A.
_________________
Týden samomluvy v rámci vlákna zkrotí ledasjaké bouřliváky.

[CRASH, CZ]

[Verunka]

Musím také něco napsat. Měli jsme kocourka, našli jsme ho na sídlišti, běhal pod auty a pořád strašně mňoukal. Chytili jsme ho vzali si ho domů s tím, že mu najdeme slušný domov u hodných lidí (přítel totiž kočku doma nechtěl). Kocourek byl zalezlý pod skříní a vylézal jen pro jídlo a na záchodek. Za pár dní se otrkal a vylézal si i hrát. Nechávali jsme ho být, nenutili ho do ničeho, nechytali ho, nestresovali. Přítel si pak rozmyslel, že si kocourka necháme. No a kocourek rostl a stával se z něho čím dál větší rošťák. Den ode dne vyváděl víc a víc. Smáli jsme se tomu jak lítá po bytě jako blesk a často jsme si s ním hráli. Jenže pak to jeho "zlobení" začínalo nabírat obrátky. Byl naučený spát v kuchyni na gauči, ani se nesnažil dostat za námi. Za pár měsíců začal s nočním zlobením, drápal dveře a koberec, řval za dveřmi jak tur. Když jsme ho pustili dovnitř tak vyhledával vše čím se dal udělat rámus a vydržel to třeba dvě hodiny. Postříkání vodou ho odradilo tak na půl minuty, pak šlo vše na novo. S okřiknutím to bylo podobné. Tak jsem ho začali opět zavírat v kuchyni. Byl den, kdy třeba spal až do šesti do rána, ale většinou to dopadalo tak, že jsme celou noc nespali a vyskakovali ze dveří s postřikovačem. Pak jsme zkoušeli pleskat novinami o zem, tričkem o zem, šustivou taškou. První dny to zabíralo spolehlivě. Kocour se vrátil na gauč a dal pokoj. Jenže po pár dnech už věděl, že po šlehnutí novinami o zem zalezeme a on může pokračovat. No a při otevření dveří už byl dávno pryč. Několikrát jsem to nevydržela, vyběhla a kocoura plácla po zadku novinami, jednou nebo dvakrát jsem ho plácla přes zadek rukou. To bral jako hru a noviny vždy rozcupoval na kusy.
K tomu zlobení v noci se přidalo i zlobení přes den. Chodili jsme z práce s hrůzou co zase kde vyvedl. Naučil se párat koberec, skákal na obrazy, lítal jak šílenec i po zdech. Nesměli jsme nikde nic ponechat, vše zlikvidoval.
A k tomu všemu byl agresivní na nás. Když něco trhal a já k němu šla se zdvihnutým prstem a řekle NE!! Otočil se proti mě a kousl mě třeba do nohy. Ale dost, ne jako při hře. No a o pohlazení ani nemluvím. Stačilo jen naznačit rukou, že ho pohladím a okamžitě mě kousal a drápal. Nešlo se mu skoro ani vysmeknout. To jsem řešila tak, že jsem mu když mě takhle rval šoupla do tlamičky slupku od mandarinky. Tu nesnášel, tak to bylo jediné jak ho z ruky sundat, protože jinak se tak rozzlobil, že když se mi ho podařilo setřást skočil po mě. Jednou mi skočil do obličeje, příteli po ruce, když mu nedal ochutnat co jí. No prostě se choval strašně.
Zajímavé je, že začal z 50ti% takhle vyvádět až po kastraci. I třetí měsíc po kastraci to bylo stejné. Mazlil se jen ráno a odpoledne když jsme přišli z práce a jinak se chtěl jen prát. Řešila jsem to s paní Źertovou a ta mi poradila, ať kocourkovi najdeme jiný domov s možností výběhu ven. Neměli jsme na to sílu, tak jsme se snažili to nějak vydržet. Na radu paní Žertové jsme zkoušeli různé věci a nic nezabíralo. Pak to kocourek dovršil tím, že začal trhat molitany z matrací na posteli. To už prostě bylo moc. Druhou kočku mi paní Žertová nedoporučila, kvůli tomu, že při jeho povaze by mohla být spouštěčem ještě horšího chování. A i tak, bydlíme v pronájmu a i kvůli financím bych dvě kočky asi neriskovala.
Kocourkovi jsme našli nové bydlení (i když s velmi těžkým srdcem). S paní co ho nyní má, jsem v kontaktu a Ozzy je tam naprosto spokojený. Chodí ven, loví, leze po stromech. V noci spinká doma a je o něj dobře postaráno.
Nyní mám mainského kocourka - 5ti měsíčního. Máme ho doma od 3.3.2006 a je to super. Vůbec nic neničí, v noci spinká a nezlobí a když už, tak za chvilku přestane. Nechá se hladit a nekouše a neškrábe jak Ozzy. Nesnaží se dostat z bytu a nedělá vůbec binec.
Omlouvám se za tak dlouhý příspěvek, ale pořád to mám vše v sobě a jsem ráda, že se můžu vypsat.

[Olivka]

Verunko obdivuji Vás... A Ozzymu ať je nadále dobře a malý kocourek ať dělá jen radost!

[janča]

Verunko, určitě jste si s Ozzym "užili",ale lépe to snad ani dopadnout nemohlo, všichni jsou spokojení, Ozzy, vy i nový kocourek. Kéž by všechny příběhy měly tak šťastný konec.J.

[Verunka]

Děkuju. Teď mám pořád vůči Ozzymu výčitky, jenže na to jeho zlobení už jsem neměla nervy. Vím že mi tu spoustu lidí radilo, ať si vezmu ještě jednu kočku, že se to určitě zklidní, tak nevím jak by to bývalo dopadlo. Tam kde je Ozzy teď mají sousedi kočky a on je prý přímo nenávidí. Takže by to možná bylo ještě horší. No ale teď už je zbytečné nad tím uvažovat, Ozzy se má fajn a my taky - Dominik je zlatíčko (až na tu jeho "nenažranost")