Blog: Jak jsem zachránila dvě kočičky a jednoho kocourka

Přestože jsem jela druhý den do ČR, byla jsem zvědavá na těch prospektovaných 300 koček a vydala se již v 9 h. busem (zastávka skoro před domem), tímto ke stanici metra, protože to staví přímo na výstavišti (nemusí se hledat zaparkování za nestydatý poplatek).

Hned po vlezu jsem krátce zhlédla taneční představení jedné v bílé robě oblečené dámy + její Boardcollie. Bylo to zajímavé, ale já chtěla vidět především těch 300 koček.

Plánek výstavních hal byl velmi nedostatečný - u třech bylo pouze ANIMAL, ale ne který druh zvířat. Jasně, že kočky byly v té poslední, nejvzdálenější!

S naostřeným smartphonem jsem se vrhla dovnitř v naději, že mi můj aku na všechny kočky vystačí. Vystačil skvěle - napočítala jsem jich celých 98! Věřte mi, umím dobře počítat (ve škole jsem vyhrávala matematické olympiády!). Možná, že jsem nějakou přehlédla, některé byly zachumlané v dekách, takže jich mohlo být asi o 5 víc. Byla jsem dost zklamaná, číči většinou ještě spaly, bylo to na ně asi moc brzy (krátce po 10. h.), takže jsem toho moc nenafotila. Kromě toho mělo hodně klecí jako přehoz folii, která se vlnitě leskla a oslňovala foto. Oběhla jsem ty klece 2x, vystavovatelky se spolu bavily a snídaly, žádnou nenapadlo se mne zeptat, jestli mám zájem. Nemělo to žádný flair, litovala jsem svého ztraceného času.

Ale šla jsem tedy dál, viděla jsem akvária, želvária, krokovária, dravoptačovária, oslovária, slepicovária, ovcovária, koňovária, krávovária, lamovária, králíkovária s překážkovou dráhou, psovária. U těch posledních bylo nejvíc návštěvníků z celé výstavy. A šíleně moc veškerých psích potřeb, pelíšků bylo na několika místech narovnáno až do výšky cca 2 metrů. Nejlepší bylo, že podlaha se psy přímo hemžila a nebylo kam šlápnout, všude psí tlapka a občas i tlapa.

Přesto jsem se ještě jednou vrátila ke kočkám v naději, že jich uvidím víc, ale nic. Zato jsem uzřela mamutí množství kočičích potřeb. Tolik pelíšků a hraček jako u štěkalů tedy ne, ale kilometrové regály kočkojídla, různých zdravotních a žrádlodoplňků, les škrabadel.

Dalo by se říci, že tímto skončila moje kočičí anabáze, ale neradujte se předčasně, to dosud nejhorší (alespoň pro mne), nebo snad následně nejlepší (také pro mne), ještě přijde.

Konečně jsem se přes psy vyhrabala do chodby, která vede zpět k metru. U vstupu/výstupu haly bylo na zdi pár sedaček na odpočinutí. Já jsem spěchala domů, ještě se dopřipravit na cestu. Najednou na mne volá tam sedící paní a ukazuje, že k ní mám jít. Dojdu tam, ona sundá z klína deku, já vidím tři nádherná, krásně mourovatá koťátka a ona mi je nabízí, prý alespoň jedno. Nechce žádné peníze, jenom se musí zbavit koťátek, nesmí je přinést domů, manžel by je zabil. To už se mi udělalo špatně, přesto jsem si k ní sedla a ona začala vyprávět.

Jejich mladá kočka již jednou koťata měla a ten chlap je nechtěl. Vzal jí je pryč a řekl jí, že je daroval. Ona je potom našla v rohu zahrady zabitá a asi od nějakého psa (nemají tam pořádný plot) vyhrabaná a částečně ožraná. Přitom plakala, já jsem se chvíli nezmohla na to cokoliv říct. Pak jsem se vzchopila, při pohledu na ta živá zadržela vlastní slzy a pozvala ji si sednout o kus dál od vchodu.

Tam jsem koťátka prohlídla, byla dobře živená, ona je schovávala a nosila do kůlny k jejich mámě do bedny, když byl chlap v hospodě, plná strachu, že on ji uvidí. Jsou již 6 týdnů stará, mňoukají a chtějí běhat ven, ona je již neuhlídá. Řekla jsem jí, že zaplatím kastraci její kočky - zjistím, kolik by sociální případ stál, a ona ať ji dopraví na veterinu i s koťátky. Řekla, že to nejde, že ten chlap by jí ty peníze vzal a okamžitě propil.

Co dělat? Na nedalekém terminálu jsem našla telefon na veta v blízkém okolí. Naštěstí tam byl, chtěl ale už vypadnout. Krátce jsem mu řekla, co se děje, vzaly jsme koťata a šly na parkoviště před výstavištěm. Přijel za chvilku (má ordinaci cca 5 km daleko a 6 km k té paní), kouknul v kufru auta na chlupáčky, shledal je v pořádku.

Chudinky už ale plakaly, asi strachem a hlady. Jsou to dvě kočičky a jeden kocourek. Domluvili jsme se, že on je vezme hned k sobě, vyřídí papíry a zkusí pro ně u svých "zákazníků" najít místo, v nejhorším případě v nedalekém útulku. Dodala jsem si odvahy a zeptala se ho, jestli by nevykastroval jejich maminu, že mu to zaplatím. Podíval se mi až na dno duše a řekl, ať si nemyslím, že jenom já mám srdce. Napřed tedy, že odveze paní domů a vezme kočku a malé k sobě do ordinace. Ať ale jedu s ním, že mne potom doveze ke stanici mého metra.

Řečeno, uděláno. Skoro jsem padla do mdlob, když jsem viděla jeho ordinaci a hlavně na ni napojenou krásnou zimní zahradu. Po vyšetření tam nechá mámu s dětmi 14 dní ještě spolu, po operaci ji tam nechá ještě týden na doléčení, pak ji odevzdá paní a bude se starat o harantíky. Se mnou zůstane v kontaktu, sám mi zavolá, až bude něco vyřízeno, ale ať ho neotravuji zbytečnými otázkami, když jsem mu přidělala práci. Kolik mne to bude stát mi při příštím setkání pošeptá do ouška (aby jeho kolegové nemysleli, že se zbláznil), ať si připravím "balík".

Doma jsem potom litovala, že jsem ty drobečky z celého toho rozrušení nevyfotografovala. Byla to z počátku smutná záležitost, připadala bych si jako ti fotografující čumilové u neštěstí.

Jak slíbil, tak splnil - zavolal on. Tak jsem se dozvěděla, že jeho sestra si vzala kočičku jménem Alisha (arabsky "malá princezna"), její kamarádku zpracovala na kočičku Lillianku. Kamarádky se občas scházejí na kafíčko v bratrově zimní zahradě a kočičky si spolu hrají.

Kloučka si vzal jeden manželský pár - před rokem jim 12letý kocourek zemřel, vet to věděl a nabídl jim přírůstek - hned si ho zamluvili, vše prý připraví a za týden si pro něj přijeli, jmenuje se Chili.

Mamina byla ozdravěná odevzdána, paní plakala radostí, ten její pařez ani nezjistil, že byla pryč. Má ji prý jenom na lov myší a tím ona nemá nárok na žrádlo, páč tam mají myší dost!

Můj dluh jsem splatila v naturáliích - krásná truhla plná mého nejlepšího vánočního cukroví, moje kasa zůstala nedotčená, třeba bude potřeba na příště.

Takových lidí jako tento zvířecí doktor by mělo být víc. Moje zásluha byla ta nejmenší - jenom jsem telefonovala, ale on ocenil tu pohotovost v rychlém jednání.

Sdílejte!  |  O sdílení

14 komentářů

Reklama