Páníček se zase předváděl. Pobíhal mi po bytě, vztekle odhazoval suvenýry, které jsem mu nachystal na stůl, přehraboval se ve věcech a dokonce mě vytáhnul z kufru a začal si do něj skládat košile. S paničkou taky nebyla žádná legrace. Poletovala kolem páníčka, a když mezi dveřmi o něco zakopla, křikla jenom: „hernajs, co to bylo!“ a ani se neobtěžovala zjistit, kdože se to tam právě vyvaluje. Tak jsem se zvednul a vyrazil na lov.
Už od malička trénuju otvírání dveří výskokem na kliku. Donedávna si dvounožci naivně mysleli, že stačí v zámku dveří zatočit takovou malou věcičkou a ocelot bude mít po procházkách. Jenže jednou, jak jsem tak visel na klice, zjistil jsem, že stačí zadníma tlapama trochu zahrabat, a při troše štěstí se svazek klíčů v zámku pootočí.
Na chodbě se dá dělat spousta věcí. Osobně mám nejradši žalostné mňoukání za cizími dveřmi a prokusování sáčků s odpadkama. Dneska jsem měl ale náladu na zábavnější kousek, který by páníčka před odjezdem do zahraničí zbavil cestovní horečky. A měl jsem štěstí: úplně nahoře jsem našel pootevřené dveře do kočičího ráje... Byl jsem na půdě. Prošel jsem se po trámech pod střechou, vymetl všechny kouty svým kožíškem a pročmuchal, co se dalo.
Jak se tak procházím a neomezeně vládnu, slyším najednou paničku. A páníčka. Zase mi dělají po domě ostudu, páníček v pantoflích a panička ve vytahaných domácích kalhotách. Zadoufal jsem, že se ke mně nebudou hlásit. Jenže to jsem se mýlil. Moji dvounožci se asi rozhodli, že si v domě uloví nějakého pěkného ocelota. A široko daleko byl jenom jeden takový... No dobře, vyhráli jste, řekl jsem si a mňouknul v odpověď, i když jsem věděl, že panička určitě začne radostí pištět. Panička hned začala radostí pištět a už jsem slyšel dvounožčí tlapy, jak se ženou po schodech nahoru k půdě.
Vlezli na půdu, volali, čičíkali, panička pištěla a ocelot nikde. Teda, někde jo... ale zdá se jim to nebo... on snad opravdu... je v místnosti na půdě za zamčenýma dveřma! Panička to nemohla pochopit. Ani páníček. Ani já. Začal jsem strašlivě mňoukat. Prostrkoval jsem tlapy pod dveřma, panička mě po nich hladila, kvílel jsem jak meluzína a připadal jsem si jako nejubožejší ocelot na světě. Páníček někam zavolal a pak řekl paničce, že majitel domu přijede za hodinu a přiveze klíče od půdní místnosti. Za hodinu! Bylo mi z toho tak žalostně, že jsem se odtáhl od dveří a přestal se ozývat.
Páníčkové na mě ještě chvíli mluvili a pak si asi řekli, že si pořídí jiného ocelota, a odešli. Myslel jsem, že do smrti smrťoucí zůstanu už jenom půdní šelmou. Budu věčně obalen pavučinama a možná taky někdy ulovím netopýra... Jako Muff...
Najednou se mi zdálo, že mě někdo volá. Byla to panička! Vrátila se, stojí za dveřma a zůstane tu, dokud mě nepřijdou vysvobodit! Radostí jsem vyskočil. Stráášně vysoko. Páni, já ale umím skákat vysoko... Že bych zkusil skočit támhle na tu římsu těsně pod střechou? Skočil jsem, někudy se protáhl a najednou koukám z výšky na paničku. Že ona zase začne pištět... No jo. Začala pištět. Strašně nahlas. To bude zase ostuda... Slyšel jsem páníčka, jak bere schody po dvou a letí k nám na půdu.
Panička po páníčkovi vylezla nahoru a už jsem cítil, jak mě chytá pod tlapkama. Měl jsem strach, že všichni spadneme, a tak jsem se zapřel zadníma. Přitom se začala drolit omítka a všechno to padalo paničce do očí. Asi proto jí tak slzely.
Doma mě chtěli mučit vlhkým hadrem, ale nakonec se mi povedlo zdrhnout pod postel a nadělat za sebou spoustu báječných ťápot. A páníček už vůbec nebyl nervózní z cesty, a dokonce mi zase sliboval, že mi utrhne hlavu, vyhodí mě z okna a zastřelí.
Sdílejte! | O sdílení
Nejčtenější
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?