Někdo to rád horké.

Crrrrr... crrrr... crrrrr... Třikrát!! Někdo zvoní třikrát!! Už je to tady! Už pro ní jdou... ochránci zvířat a Marta Kubišová! Odvlečou jí a nabídnou v  pořadu Chcete mně a až zjistí, že ji nikdo nechce, tak ji sem zase vrátí a bude s ní ještě méně k vydržení než doteď... no to ne, tomu musíme zabránit, Missy, Piškote, Bubu, dělejte něco, jdou pro naši dvounožkyni, to ne, to jsem nechtěla, mňaujej, co si počneme, odvedou ji, odvedou... a ona ještě, chudák, bez instinktu jde otevřít... nechoď tam, nechoď, prosííím... bojíím, bojíím, vidět to nechci, co jsem to způsobila, kvůli mým zápiskům nebohou dvounožkyni dají někam do útulku... achich ach, se radši schovám, na tohle se dívat, to by mi utrhlo srdce... achich ach.
CO JE? Mňaufix, že by dvounožkyně ochránce a Martu Kubišovou vítala tak radostným hlasem a říkala jim, že je ráda, že se po půl roce konečně vidí?? Že by jásala, že konečně s někým rozumné slovo promluví? A to šustění... to nevypadá na odchytovou síť nebo rozevírání svěrací kazajky... chm chm, záhada... budu muset opustit svůj strategicky dokonalý úkryt a vyzkoumat to...
V hlavním teritoriu, zvaném obývák, seděla na MÉM křesle dvounožkyně, kterou jsem tu ještě nikdy neviděla. Moje dvounožkyně zrovna cosi vrkala, že na to, že jsou nejlepší kamarádky, na sebe mají málo času a jaká je to škoda, protože zejména v poslední době potřebuje každodenní oporu, protože má tu novou potvoru a ta se asi zrovna skryla do nějakého otvoru, ale určitě vyleze... Když mě zahlédla, žalobně prstem ukázala a řekla: "Jo, to je vona!" CO? Já a potvora?? JÁ????? No počkej!! Tak tohle ti osladím, ocukruju a hlavně opepřím!
Zatímco cizí dvounožkyně celkem uznale konstatovala, že vypadám dobře, ale ona kočky moc nemusí a je jí jasné, že podle toho, co dvounožkyně psala, tak budu pěkné číslo, odskočila jsem si do předsíně svolat naléhavou smečkovou poradu. Předložila jsem smečce svůj osvícený záměr, ovšem očekávaného jásotu nad svou strategickou bravurou jsem se nedočkala. Bubu prohlásil, že pokud ví, nedonesla ta osoba nic k jídlu, pouze jakési zelené a barevné byliny, které už dvounožkyně narvala do vázy, takže z toho žádný požitek nekouká a on nebude zbytečně plýtvat energií. Missy s despektem odmítla účast, protože osobu už zná a ví, že tato žádného kocoura nemá a tak nevidí důvod, proč navazovat bližší vztahy. Piškot spolupráci také zavrhl s poukázáním na to, že má zrovna plno práce s dolováním myši, která mu vlítla pod válendu. Pochopila jsem, že vůbec nepochopili hlavní myšlenku mého dokonalého plánu a rozhodla se, že svůj velký čin uskutečním sama. Hbitě jsem si navlékla podobu nejroztomilejší kočičky pod sluncem a v tomto bezchybném převleku vkráčela do obýváku. Hned při vstupu mi bylo jasné, koho zrovna propírají... Invektivy typu „...a teď na tom palci visí a nechce pustit, zuby jak jehly,“ „ten kuřecí plátek zahrabala pod koberec“ , „vysvědčení holka ve škole odevzdávala s dírkami po drápech,“ a podobné výroky mě utvrdily v tom, že můj plán je zcela správný. A hned jsem přikročila k realizaci. Tedy hlavně jsem přikročila k cizí dvounožkyni, usadila se jí k nohám a upřela na ni zcela oddaný, bezbranný a vrcholně roztomilý pohled. Moje dvounožkyně to komentovala slovy: „Za chvíli tě začne vystrkovat z křesla, ona ho považuje za své.“ Pche! To zrovna. Kdepak. Ty to ještě nevíš, ale dneska žádné obvyklé metody, dneska bude všechno jinak, já ti ukážu, pomlouvat mě a stěžovat si. Budeš zírat.
Po deseti minutách zvlášt intenzivního hypnotizování cizí dvounožkyně jsem ji opatrně pohladila tlapkou a tenounkým, prosebným mňouknutím ji požádala, jestli můžu k ní na klín. Cizí dvounožkyně svolila a mé dvounožkyni položila otázku: „Hele, ale ona mě nevystrkuje, ona mě prosí?“ Uvnitř mě to zařičelo nadšením... chachá, už to začíná fungovat! Navenek jsem ovšem nadále zachovávala image líbezné, něžné čičinky, což jsem dokazovala zvláště procítěným vrněním, vytvářením mimořádně obdivných pohledů a dokonce jsem se snížila k tomu, že jsem cizí dvounožkyni několikrát jemně olízla ruku. Když dvounožkyně jedla chlebíček, nesápala jsem se po šunce jako obvykle, ale způsobně vyčkávala, až do mé rozkošné tlaminky vloží pláteček, za což jsem vždy poděkovala vděčným mňouknutím. Ochotně jsem se nechávala hladit a šmudlat a s potěšením jsem zaznamenala vytřeštěný udivený výraz dvounožkyně. Neméně mě nadchlo, jak cizí dvounožkyně, která kočky moc nemusí, měkne a taje a jihne. Chi chi! Svůj dokonalý plán jsem vylepšila o vzorné aportování myšky, kteroužto jsem přinášela cizí dvounožkyni a kladla jsem jí myš do dlaně... roztomile jsem panáčkovala... při krátké společné návštěvě terasy jsem na dvounožčí "Tak jdeme domů" zareagovala okamžitě a šla poslušně domů... a velmi se bavila pohledem na přidušenou dvounožkyni. Tedy tu mojí. Cizí dvounožkyně byla zcela nadšena, neustále opakovala, že ono to s mým zlobením nebude tak horké... že jsem nádherná a k sežrání (tak to zas prrr, jako) a  jestli náhodou moje mamka v Plzni nebude mít nějaké další dětičky, že by taky chtěla takové zlatíčko jako jsem já!! Cha chá! V duchu jsem tančila rituální tanec vítězství, navenek jsem byla stále pečlivě převlečená do sladkého cukrouška, který má jediné poslání – dělat dvounožkyni radost a projevovat lásku. V převleku jsem vydržela až do konce, kdy cizí dvounožkyně domlouvala mé dvounožkyni, ať je na mě hodná a se mnou se rozloučila několika doteky svého čumáku na můj čumák, což jsem takticky strpěla, ač jindy za to rozdávám dobře mířené lepance packou. Holt, sláva vítězům (mně), čest a uklidnovací čaj poraženým.
Když za dvounožkyní klaply dveře, tak ta moje směrem ke mně utrousila něco jako Tyhéérečkochlupatájestlijátějednouneuškrtimtakužnikoho a šla se z prožitých šoků zregenerovat do té velké bílé mísy, co jí říká vana. No, chvíli tam pobyla, najednou zamotaná v osušce vylítla a letěla k té malé černé věci, do které vždycky něco mluví. Usoudila jsem, že je na čase vysvléci kostým hodné kočičky a zas trochu začít žít. Plna radosti z dobře splněného plánu jsem hupla na Missy a s výkřikem: "Máš babu!" před ní začla prchat. S funící Missynou v zádech sprintuju obývákem, zatáčka, otočka, přes gauč, přes stůl, mňaufix, do něčeho jsem narazila, jo ona ještě dvounožkyně nesklidila nádobí od pohoštění, tak nic, už uklízet nemusí, uklidila jsem to na koberec, hlavně, aby Missy nešlápla do střepů, a sprintem přes kuchyň do předsíně a jejda, trochu jsem kopla do misky s granulemi, těch je najednou po podlaze, a ženu dál a pááádííím a hop na stěnu v pokoji... fuj, to byla šlupka jak spadla krabice s nějakými pidižvíky na Kocouře, nezlob se, a smyčka klička a otočka a předsíní a teď geniální manévr smykem do koupelny a mohutným skokem do té bílé mísy... áááááááááááááááááááááá... co to, co to... horké je to, horké, mokré... áááá... a ven a teče mi z kožichu a cákám a čvachtám a pryč, pryč, na postel...
Musím říci, že dvounožkyně se zachovala statečně a dokonce ze všech katastrof jako první likvidovala mně... tedy osuškou. Sice syčela, že tohle by měla vidět cizí dvounožkyně, co umí to hodné zlatíčko, ale jinak nadávala méně, než obvykle! Hodná holka!
Jen by si neměla dávat tak horkou vodu.
Nedělá mi dobře na kožíšek.
No jo.
Nikdo není dokonalý.

Vaše Lassy (specialistka na horkovodní potápění).

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama