Vzpomínka na lásku s Maxem... a jinými kocoury

Jak jsem Maxe po mém příchodu postupně začala brát na milost a trvalo to, kočky, nejmíň čtyři měsíce, posedly mě kočičí choutky. Začala jsem pět ryčné milostné písně a vrhala jsem se Maxíkovi k nohám jako jeho otrokyně. Maxík vyjeveně koukal a panička si myslela, že ještě není dostatečně dospělý, že je tedy neškodný. Jak hluboce se mýlila. Vzplanul ke mě stejnou láskou a byla ruka v rukávě. Bylo jasné, že koťátka jsou na cestě. Maxík též začal pyšně značkovat dům od sklepa až po půdu a jeho odér nešlo ignorovat. Panička lítala s hadrem a sprejem a bláhově se snažila detekovat ohnisko zamoření. Bez valného výsledku. O Maxově kocouřství bylo rozhodnuto. Odjeli s ním na malou operaci, která ukončila možnou řadu jeho dalších potomků, ne však jeho milostný život. Max kastraci naprosto ignoroval a proháněl kočky ještě několik let. A z té naší první lásky se narodila 3 krásná koťátka, která po třech měsících ukrutné švandy a kočičin odjela s novými páníčky. Poté mi panička řekla, že teď už si konečně užiju trochu klidu. O to se ale my kočky neprosíme. Však někteří dvounožci už ví, co z nás kočičích dam dělá taková jarní touha... a podzimní touha... a nenaplněná touha!!!
Vždy, když to znovu přišlo, celý dům měl na dva až tři týdny se zábavou vystaráno. Válela jsem se po zemi, vrhala se k nohám nejen Maxovi, ale i každému dvounožci, co mi přišel do cesty, vrhala jsem se na ně, když seděli, jedli i spali a vysílala své kočičí decibely lásky po celém okolí, aby se všichni kocouři doslechli, že můj čas přišel. Zda je noc či den nehrálo roli. Maxík sice měl snahu, ale mě to neoklamalo. Vojáček, co střílí naslepo, mě neošálil. Všichni dvounožci byli ve střehu. Hlídali všechna strategická místa, kudy jsem mohla prchnout ven do prostoru, který mě předtím děsil, ale teď mocně přitahoval. Po zahradě se potulovala banda kocourů všech barev, Zrzek, Flekatej, Ukouslý Ouško, Strašidelnej a jiní. Šíleně jsem se chtěla kamarádit. Pak jednou panička přišla z práce a nemohla mě najít. Ke svému zděšení zjistila, že jsem dole v jídelně protrhla síť v pootevřeném okně a procházím se vesele po zahradě. Kocouři se rozprchli, jako když střelí do vrabců, panička mě čapla a šup se mnou domů. Byla jsem zválená od hlíny, ale šťastná. Svůj úkol zachování kočičího rodu jsem splnila. Přestala jsem vyvádět jako předtím a paničce klesla brada. "Je to jasný, je vymalováno." Každopádně koťátka ze vztahu s neznámým vojínem byla k sežrání. Bylo jich pět a každé mělo jinou barvu, prostě originály. Mourek, Černej, Bílá Packa, Zrzka a Flekatej. Dvounožci řekli, že to vypadá, že každé kotě má jiného tatínka, a panička řekla, že by tomu i věřila. Pak pravila: "To se ti, holka, tedy fakt povedlo, komu je proboha dáme??" Nakonec si je rozebrali kamarádi, protože na inzeráty se nikdo nehlásil.
Tím skončila moje kariéra matky multirodičky, potřásli mi packou a odvezli mě k panu doktorovi na operaci, o které předtím panička nechtěla ani slyšet. A tak jsme teď s Maxíkem společně v klubu neškodných.

Sdílejte!  |  O sdílení

4 komentáře

Reklama
Reklama