Já su táák ščastnej!

Kočky a kocouři, já su tááák ščastnej! Hned vám vysvětlím, proč. Nevím, jak u vás, ale u nás každý den odchází všichni dvojnožci z domu pryč. To je nám chlupáčům celkem fuk, protože se uložíme k  spánku a nabíráme síly na řádění, až se dvojnožci vrátí. O víkendu nemňoukám, to vládne jiný režim a zlobit můžeme o rána do večera... ale o tom jindy. Jenomže jednoho dne se nikdo nevracel. A když mňoukám nikdo, tak fakt nikdo. Je pravda, že den předtím si balili velký tašky, ale kdo to mohl tušit, když jsme to brali jako povel ke hře Kocoureschovejse. Večer se nad náma slitovala dvojnožkyně od naproti a přišla nám vyčistit záchodky a dát granulky a vodu. Protože jsme byli uražení, že nás ti naši dvojnožci tak vymňoukli, tak jsme s ní moc nekomunikovali. Jenže ti naši se furt nevraceli, tak jsme paní na hlídání vzali na milost. První jsem se začal mazlit já, to víte, absťák je absťák, pak si před ní lehl na záda Daník a nechal si drbat pupík a nakonec to nevydržela i Áďa a taky se nechala hladit. Jeden den si hlídačka řekla, že nám dá na přilepšení i konzervu. A protože jsem věčně vyhladovělý kocouř a hlídačka nezná moje fígle, podařilo se mně sežrat 3/4 konzervy sotva ji otevřela ještě na lince, zbytek jsem ji vyrazil z rukou, když nám dávala misky na zem a než pomalý briťule k tuňákovi vůbec čuchly, sněd jsem jim to zpod čumáku. Taková 100% úspěšnost v požírání konzerv se mně pod ostřížím zrakem mé vlastní dvojožkyně nedaří. Hlídačka cosi zamumlala ve smyslu, že se na to příště vykašle, protože bych jí mohl ještě ukousat prsty. A byli jsme jen na granulích. A tak to bylo několik dnů. Já jsem smutnil a smutnil, bál jsem se, že se dvojnožci už nikdy nevrátí. A teprve jsem poznal, že nejsem takový chlapák-kocouřák, ale že jsem na nich pěkně závislej. Skoro jak na konzervě. Ano přiznávám, jsem číča-cíťa. V noci jsem chodil do pelíšku dvojnožkyně, tesknil jsem, očka zvlhlá, čumáček se zachvěl... sliboval jsem, že když se vrátí, nebudu zlobit, nebudu se honit, nebudu žebrat, nebudu skákat na linku, nebudu v noci půl hodiny škrábat stěny záchodku, nebudu pelichat... no nasliboval jsem toho... ale asi to pomohlo. Najednou se otevřely dveře a všichni dvojnožci byli doma. Já byl tááák ščastnej! Přijeli! Nezapomněli na nás! Jupíííí! To bylo vítání a mazlení a konečně jsme dostali konzervu - sice jsem měl jenom svoji 1/3, ale to mně vůbec nevadilo. Já se tak mazlil! Večer, v noci, a ještě druhý den ráno, na klíně jsem ležel, čumáčkem jsem dával pusinku, hlavičkou jsem ducal, vrněl jsem jako traktor, pacinkou jsem hladil paničku... no prostě jsem si to užíval. Tak už víte, proč su ščastnej. Tak já jdu pomazlit dvojnožkyni, aby mně zase někam neodjela. Váš Bertíšek.

Sdílejte!  |  O sdílení

2 komentáře

Reklama
Reklama