Skoro jarní povídání

Ahoj všichni,
po dlouhé době, musel jsem své dvounožkyni pořádně vynadat, jelikož už o mě zas pěkně dlouho nenapsala. Má jen milión výmluv, jako že má hodně práce a nestíhá. Pche, nevím co má na práci, ale celej den není doma a když dorazí, tak se svalí na gauč a prohlásí, že už nic nedělá, no chápete to. No a taky, když se už konečně zvedne, tak je to samý Montýsku a Cairýsku a já se nerýmuju, takže mám smůlu. Je pravda to, že od té doby, co nám dvounožci pořídili škrabadlo až do stropu, tak furt hlídkuju tam. Je to děsně strategické místo, hlavně vidím všechno, co se děje kolem, skoro nikdo nevidí mě (max. mi omylem vykukuje ocásek a tlapka) a hlavně je u stropu teplíčko a klídeček. Sem tam se stane, že přijde Cairo a chce to se mnou vyčenžovat za 1. nadzemní, ale to já se nedám buším ho do nosu děsně u toho křičím, ať si jako jde on do 1., ale on ne a zas buší mě. To naše hašteření skončí návštěvou jednoho z dvounožců s tím, že je Cairo vykázán do 1. patra, a nebo si ve většině případů svojí pozici ubráním a Cairo to vzdá. Co mi ale vadí je ten fakt, že neuhlídám tu tlapku nebo ocásek, někdy se dokážu tak mistrně skrýt, že dvounožkyně mojí přítomnost určí jen tak (je mrňavá a tak do 2. nevidí), že šťouchne ze spodu do proleženiny a pošimrá mě po zádech, když mi ale kouká tlapka nebo ocásek, tak se prý neubrání tomu, aby mě za ně nezatahala, to pak zamručím a vše náležitě schovám. O víkendech se přesouvám na gauč a usnu dvounožcům na jejich místečku nebo se vyhřívám na sluníčku, které už konečně začíná vykukovat. Z Montyho moc velkou radost nemám, nejprve to bylo spravedlivé, když jsem měl náladu na kočkování, tak jsem mrňouska vždycky přepral, takový tintítko to bylo, ale teď hlavně z něho je huberťák či jak to říká dvounožkyně, a prý to s ním mlátí (to má dvounožkyně pravdu, že mlátí, ale o mě a Caira). Nálada na kočkování s ním mě rychle přešla, jelikož na mě útočí ze zálohy tak, že mi hupsne na záda a potupně mě povalí na záda (to se mi pak všichni děsně řehní, protože mám tlapky nahoře a prý mě moje špeky nepustí na nohy, no tak hrabu se chvilku na tlapky, ale žádné špeky mě nedrží, to kecaj, špek je v mrazáku). A to na mě, zasloužilého lorda, je moc, přece si na mě to kotě nebude takhle vyskakovat, domlouval jsem mu po dobrém i po zlém, ale on je jak blázen. Sem tam se, ale jen tak z legrace, začneme kočkovat a to je potom blázinec, prý řecko-římské zápasy, nevím, co to je, ale to má dvounožkyně asi z té děsně tlusté bichle, co už čte od Vánoc. Moje hlavní strategie je v tom, že musím začít jako první, pak mám šanci, jelikož jak jsem poznal na vlastní kůži, rozhodující je moment překvapení, ten má Monty bohužel v malíku, ale já se zas rychle učím. Minulý týden bylo hrozně hezky, dvounožkyně se děsně rozplývala s tím, že je tu jaro, a tak zotevírala všechny okna, začala prát a sušit prádlo jak o život a my jsme mohli konečně na balkón a to hlavně na delší dobu než je kouřová dvounožce. My jsme byli schovaní pod prádlem a sledovali dění na ulici, prostě balada, skoro celý den jsme chytali vitamín Dé. Je pravda to, že na tlapkování toho moc není, ale přece nenechám zakrnět své spisovatelské střevo. Tak zas až bude něco zajímavého dvounožkyni přemluvím. Mějte se, Mignon

Sdílejte!  |  O sdílení

2 komentáře

Reklama
Reklama