13. března 2008  |  Pacička  |  1 025 480 721x / 1x

Útěk z vězení

Nevím, jak vy, ale já jsem u páníčků spokojená. Můžu spát, kde chci, jíst, co chci (když jsem šikovná a ukradnu si to), dělat lumpárny. Jako pelíšek používám nejčastěji páníčky a střídám je, aby si to nezáviděli. Ráno, když vstávají do práce, vstanu taky a hlasitým mňoukáním a mazlením páníčka vítám (paničku zahrnuju takovou pozorností obvykle mezi 2 a 4 hodinou ranní, to už je totiž čas na mou dávku granulí). Zatímco se páníčci chystají do práce, klimbám na koberci. U snídaně ale nesmím chybět. Sedím před nimi, hypnotizuji každé sousto a dělám legrační pohyby tlamičkou. Vždycky to zabere! Pak páníčci odcházejí a já pádím ke dveřím. Dojímá je to a říkají: \"Podívej, Pacínek nád jde vyprovodit až ke dveřím...!\"
Pchá! Nemůžu se dočkat, až odejdou a já budu mít celý byt sama pro sebe! Když jsou pryč, tak... ale to sem přece nebudu psát!!! Ještě by si to mohli přečíst a zůstávali by doma.
Když se páníčci vrací, je už většinou čas na kapsičku. Nadšeně je vítám a věnuju jim maximální pozornost (po očku samozřejmě stíhám pošilhávat po kuchyňských dveřích, za nimi jsou totiž kapsičky). Po mé večeři následuje večeře páníčků a já opět stojím v pozoru s tak neodolatelným výrazem, že prostě neodolají a dostane se i na mě.
O tomhle jsem ale psát nechtěla. Chtěla jsem vám spíš nastínit, jak je občas super proběhnout se i mimo teritorium, zasportovat si, trošičku páníčky vystrašit...
To takhle občas, když páníčci otevřou dveře od bytu, ochomýtám se nenápadně kolem, na obličeji výraz plyšové myši a pak... vyletím ze dveří na chodbu a užívám si ten pocit nespoutané svobody. Zamířím nahoru po schodech do vyššího patra a pak... jsem v koncích. Je tam okno, u něho rostliny, tam si zalezu a začnu mňoukat. To už ale dorazí i páníček, vezme mě do náruče a pochodujeme zpátky domů. Tvářím se, že mi to hrozně vadí, občas sebou cuknu (to má být náznak útěku), ale ve skutečnosti jsem ráda, že se mám kam vrátit.
Doufám, že jsem vás neinspirovala k nějakým kočičárnám, myslete na to, že vaši páníčci by bez vás byli v koncích. A hlavně nedávejte tenhle příspěvek číst mým páníčkům!

Sdílejte!  |  O sdílení

Kačaba  21. března 2008 9:09

Ahoj Pacičko, tak ten slastný pocit útěkářů moc dobře znám. Já takhle proklouzávám rovnou na zahrádku a nechávám se dvounožci lovit. Je to bžunda a moc mě to baví. Tak si to taky užívej, zdraví Fanfán Blue.