Večeře

Bertík:
Celý den máme v miskách granule, ale nejlepší je to večer, to dostáváme konzervu nebo masíčko. Na to já se vždycky moc těším, ale pro jistotu už od časného odpoledne, kdykoli se v kuchyni něco šustne, už tam peláším, kdyby jako náhodou byla masenko dřív. A pak to uslyším, klapnou dvířka od skříňky, cinkne lžička o konzervu, misky ťukají o sebe... a už jsem v pozoru před linkou. No v pozoru... spíš se motám pod nohama, panicky pobíhám, nakukuju na linku, hystericky pištím a vržu a ještě stíhám svým tělem odtlačovat od linky Daníka s Áďou. Ááááá, už se to nese! Pištím, kmitám stejnou rychlostí jako molekuly vroucí vody, snažím se vyrazit misku paničce z ruky a hlavně si hlídám, která bude na zemi o desetinu vteřiny dřív, a k té se vrhám. Ta je moje, moje, moje! Rychle shltnu pár soust a rozhlédnu se kolem. Daník si ještě tu svoji porci očuchává, ani nezačal jíst, určitě mu to nechutná, přece ho v tom nenechám. Jako by nic si stoupnu vedle něj, strčím hlavu do jeho misky a obětavě mu pomáhám. Najednou po očku vidím, jak se Áďa frfňá se svou porcí. Já nevím, proč ty briťule s tím dělají takový štráchy. Vidím maso, tak ho sežeru dřív, než to udělá někdo za mě, ne?! Ale oni... napřed očuchat, pak do toho drbnout, pak ochutnat... vždyť jim to oschne! Neoschne, slibuju! A tak se vydávám na pomoc Ádě. Nevím, co proti mně ta holka furt má. Jeden jí nabízí pomocnou tlamku a ona syčí a seká tlapkou. Někdy dokonce znechuceně odchází a potom musím práci dokončit já a misku vylížu líp, než program předmytí v myčce. Po té, co jsem úspěšně vyluxoval briťulím misky, vracím se ke své porci a v klidu ji dojím. S nacpaným pupíkem se rozhlídnu po kuchyni, jestli by ještě něco nebylo... no tak nebylo, no a odcházím si schrupnout.

Daník:
Celý den máme v miskách granule a večer dostáváme ještě konzervu nabo masíčko. Takový masíčko je prima, ale zase se kvůli němu jako nezblázním, že jo? Pokud ze spánku zaslechnu cinkot konzervy a misek, napřed se v klidu protáhnu, protřepu špíčky a důstojným krokem odkráčím do kuchyně, kde už hysterčí to malý bílý pako Bertík. Když mě zmerčí, začne do mě strkat, abych jako uhnul nebo co. A to je menší! Vrhá se na první misku jako nadržená polární včela na první květ, ale já si klidně počkám. Však já vím, že taky dostanu svoji porci, že na mě panička nezapomene. Zatímco Berťas mlaská, v klidu si to očuchám, ochutnám, ale než se do toho pustím, už je v mé misce bílej čumák. No co, tak ať si dá. Asi má v genech zážitky divokých, věčně hladových předků. To já, šlechtic, vím, že jídla je pořád dost a klidně si počkám na další. Důležitější je zachování etikety a pravidel stolování, ééé miskování. A taky, jídlo přece nedělá kocoura kocourem. Lepší je si poležet na sluníčku, pořádně se prospat, protáhnout se, vyčistit si kožíšek... Uááááh, tak já si jdu zdřímnout....

Áďa:
Celý den máme v miskách granule a večer dostáváme ještě konzervu nabo masíčko. Do toho se přihrne malej vopruz a chce mi užírat z misky. No já se picnu. To mu nestačí, že mě tady všude otravuje?! Já ti dám moje maso! Flák mu jednu packou za ucho. Na chvilku se stáhne, ale pak to zkouší zase. To z toho jídla jeden nic nemá, když musí mezi kousáním ještě fackovat drzouna a syčet na něj. Někdy se už fakt naštvu a uraženě odejdu. Ať si to sežere, já se s ním teda o misku dělit nebudu. Však si na paničce vyškemrám nějaký kočičí bonbónek...

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama
Reklama