Když panička ráno stojí v koupelně a patlá si na obličej různé věci, které by se daly využít k házení do čaje a ke kutálení po parketách, rozsvěcuje si přitom několik světýlek, zabudovaných v panelu nad zrcadlem. Ponižující skutečnost, že se na ně nedá dosáhnout, by rozzuřila i daleko mírumilovnější šelmu, než je ocelot skříňový. I dnes jsem vztekle mlátil ocasiskem na všechny strany a přemýšlel, jak neblahý stav věcí zvrátit.
Panička mezitím sebrala z poličky na stěně lahvičku, jejíž pomocí si hodlala odstranit ze svého čumáku něco, co si tam předtím nakreslila, a na poličce se v tu chvíli uvolnila runway pro raketový start ocelotích tlapek. Zařadit první kosmickou rychlost – umyvadlo – pračka – polička na stěně – panel se zářivkama – a je to! Ták, a tady do toho prachu nahoře uděláme pěknou ocelotí šlápotu... Je to jen malý skok pro ocelota, ale velké rozčilení pro lidstvo.
Houstone, máme problém, zezdola nám vyhrožují pozemšťané!
Ještě jsem zapózoval pro fotografa a pak se nechal bez protestů sundat paničkou, která mezitím dokončila své přestrojení za maškaru s velkýma očima. Teprv když jsem slyšel, jak si nalívá čaj, cítil jsem se bezpečen před jakýmkoli dalším vyrušováním a vzlétl opět nad světýlka, kde jsem si hodlal vybudovat strategickou základnu. Nějaká kabeláž tu sice byla, ale rozhodl jsem se ji trochu přebudovat.
Jak jsem se tak zakusoval do kabelu, ozvala se najednou velká rána, a když jsem se probral, ležel jsem na zemi a s jekotem přibíhala panička. Došlo mi, že mě určitě bude chtít litovat, přenášet v náruči, uhlazovat mi srst rukama a mlaskat mi na čumáček, což byla představa tak strašlivá a nehodná neohrožené šelmy, že jsem hned vypálil ze dveří, shodil v pokoji reprák, hopsnul na televizi, vletěl pod deku na posteli, vyběhl po stěně na garnýž, seskočil na psací stůl a naaranžoval se do polohy „zde hajinká roztomilý kocourek“. To všechno jsem zvládnul tak rychle, že panička zatím ječela pořád na první nádech. Když se ke mně konečně sklonila a chtěla mě pohladit, něco mě strašně koplo do zad, takže jsem vyskočil a během dvou sekund zopakoval svůj šílený úprk po místnosti. Paničku to taky koplo a s výrazem, který naznačoval její blízké přestěhování do bílého domu s oplocenou zahradou a mřížemi v oknech, zašeptala: „Tobě lítaj z kožichu jiskry...“
Navzdory paniččině psychickému stavu mě její slova nesmírně potěšila a cítil jsem se jako opravdovská pekelná stvůra. Radostí jsem hopsnul paničce do náruče a s hlubokým vrněním si začal otírat hlavičku o její obličej. Jiskřičky už sice nepraskaly, ale panička pořád vypadala dost uhranutě. Nakonec dospěla k závěru, že jsem dnes přišel o jeden ze svých devíti kočičích životů.
Sdílejte! | O sdílení
Nejčtenější
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?