Deník Toničky Kočičkové - S rozumem v koncích

Den 2
Počet koček v domácnosti: 1
Počet skřetů v domácnosti: 0
Počet myšek: 5
Počet plných misek: 2
Váha: 3,6 kg

Asi jsem vám to nenamňoukla, ale lidi chodí do práce a do školy - takže jsem se dost těšila, až vypadnou, že se skřetem zatočím. Celou noc jsem vymýšlela plán bitvy a začala jsem se na to dost těšit. Nejprve se pokusím skřeta omráčit čokoládovým zajícem, který stojí v košíku na polici. Nalákám "Dorisku" pod polici tak, že na stůl nanosím myšky... na omráčeného skřeta vyskočím zpoza tiskárny a pořádně ho proplesknu a zničím. Plán jak mlíko (víno nepiju), ale skřet odmítl spolupracovat a vůbec nevylezl z podpeřiny. Tak jsem aspoň shodila zajíce z police podle původního plánu a roztahala po pokoji všechno, co jsem unesla, abych v lidech vzbudila iluzi tvrdého souboje na život a na smrt.

Nakonec jsem přece jen malý úspěch slavila - skřeta to asi dost vyděsilo, protože se prostě vypařil. Bezvýsledně jsem šťárala packou kolem všech boulí na peřině, zběžně nakoukla do všech schovávaček a začala si mnout packy.

Jako bonus se mi podařilo odhalit, kam páník schoval nové myšky, takže jsem honila po koberci všechny najednou. Juchůůůůů, konec zlýho snu!

Přivítala jsem lidi jako způsobná kočička za dveřmi a nechala se pochovat. Jen mě postavili na zem, tak se začali shánět po skřetovi. Tož jsem dělala, jako že nic, a vesele jsem si vrkala pod nos. Páník se slečnou ovšem začali skřeta hledat, volat a slibovat hory doly (nevíte, k čemu by byly kočce hory a doly?). Snažila jsem se naznačit, že je to naprosto zbytečný, že mě skřet nechybí, nosila jsem myšku, aby mi ji házeli a na hledání kašlali. "Vrrrrk, vrrrrrk, budeme si hrrrrát!" lákala jsem je. Byla jsem ze skřetova zmizení v dobrém rozmaru.

Lidi začali lézt po zemi a koukat do všech škvírek, tak jsem se k nim hned přidala a schválně se začala všude cpát, aby, kdyby tam skřet byl, ho přese mě neviděli - prostě rozptylovala jsem je, jak to šlo, ale vždycky mě někam odstrčili nebo mi lstivě hodili myšku.

"Nedá se nic dělat, budeme muset odstavit nábytek a můžeme jen doufat, že neproběhla do kuchyně." vzdychali lidé. "No joooo, lidičkové drazí, kuchyň vypadá jak vetešnictví, tam by se vám skřet těžko hledal, docela bych vám to přála za ten podraz," smála jsem se pod vousky div jsem neupadla. Navíc, kdyby tam skřet skutečně proběhl, v jeho stavu by smrt hladem netrvala dlouho. Samé dobré zprávy. Mnula jsem si packy a vesele lidem zpříjemňovala hledání, dál jsem se všude motala a předstírala, že mě to taky zajímá.

A přišlo i na tu kuchyň, tam si lidé moc užili. Poslouchala jsem přes zeď slečnu klející jak námořník, že aspoň páník může vidět, proč nesnáší místnosti se spoustou nábytku, a jak páník za polohlasného mumlání stěhuje celou kuchyň zase zpátky do předsíně. A zase nic. To vypadalo opravdu nadějně, protože nábytek byl všude odstavenej, škvírky a skříně propátráný. Dokonce i slečna začala pochybovat, jestli se jí to, že mají skřeta, jen nezdálo.

Radostí jsem běhala po šplhadle nahoru a dolů jak čamrda a tu a tam jsem vesele zamňančela na lidi. Když selhaly všechny racionální metody hledání skřeta, přišly na pořadí ty šílené. Páník jako že dostanu kšandičky, na vodítku prolezu kuchyň, a když najdu skřeta, tak zasyčím. Nejdřív jsem tak jako zírala, co je to za blbost, jestli jsem jako čokl nebo co a mlela jsem se tak, aby mi kšandičky nemohl nasadit - což zase takovej problém nebyl, protože šáhnul vedle a snažil se mě nacpat do těch koťátkovskejch, ze kterejch jsem už vyrostla. Slečna podrazačka na to ale páníka upozornila a nakonec mě společně okšírovali, i když nevěřili tomu, že to bude fungovat. Páník mě zavlekl do kuchyně a nutil hledat. Tvrdošíjně jsem odmítala udělat na vodítku krok - a když, tak zásadně na opačnou stranu, než páník chtěl a vřískala jsem: "Já rozhodně žádnýho skřeta hledat nebudu, ne-bu-du, NEBUDU!!"

Slečna se zase posadila v pokoji na postel a začala mňoukat, jak si na internetu přečetla, že volá kočka koťata (mezi náma se to tomu nepřibližovalo ani trochu). Přesto se v temném koutku začalo něco mlít a skřet fakt vylezl (asi aby se podíval na toho zoufalce, co neumí zamňoukat triviální "Dět-i-i-íííí"). A lidé zjistili, že pěticentimetrový soklík pod komodou je zezadu dutý a tudíž se tam dá dobře vlézt - hlavně někomu, kdo je tak prťavej jako skřet.

Vztekle jsem opravila počet skřetů v domácnosti na 1 a zalezla do budky.

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama
Reklama