Úvaha: dvounožci, tma a drápky

Je to zvláštní, ale dvounožci ve tmě nevidí. Když třeba chtějí v noci přejít po bytě, musí mávnout rukou a udělat světlo. Pche, to my kočky máme baterky rovnou v hlavě. Nedovedu si představit, že bychom musely mávat packama a dělat si světlo třeba při nočním lovu, nebo při cestě na kočičí záchůdek. K smíchu. Musíme být proto k dvounožcům schovívavé, když už je příroda tak nemilosrdně ošidila.
Bohužel to není jediná věc, co dvounožcům chybí. Třeba ty jejich drápky. K pláči! Mají to tupé a nebrousí si je pěkně do ostra, jako my. Pořád si je šmrdlají směšným nářadím, kterému říkají nůžtičky a pilníček, a pak mají ty drápky už úplně k ničemu. Klidně bych dvounožkyni půjčila k nabroušení náš kočičí strom, ale můžu do ní vrnět horem dolem, stejně nechápe. Naopak mě občas chytí, vezme jiné nůžtičky a ostříhá mi moje nádherné skalpely, a to pak dá práce obnovit původní stav! Maxík je ušetřen, panička ho nechává vyzbrojeného. Prohlásila, že když chodí ven, potřebuje mít drápky na sebeobranu. Aspoň jedna rozumná myšlenka.
Ovšem některé dvounožkyně mají drápky docela ucházející, dlouhé a barevné, velmi pěkné. Když jsem však odposlouchávala rozhovor paničky s její drápkatou kamarádkou, vyslechla jsem, že to má nalepené!!! To jsem se málem svalila smíchy, taková kamufláž! Ubozí dvounožíci, v divočině by nepřežili ani den, hlídejte si proto svoje dvounožce a dávejte na ně neustále pozor, nemohou se bránit.

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama