Zaregistrovat se   Přitlapkovat se
Přitlapkujte se tady:

Jméno:   Heslo:    

Pokud ještě nemáte svůj modrokocouří účet, zaregistrujte se! Registrací souhlasíte s podmínkami používání.
Zapomněli jste heslo?
Vyhledávání

Nahrává se...
Datum5. dubna 2008  |  KočičákMaxmilián Rybomil  |  Zobrazení celkem/dnes1 025 480 744x / 1x

Když jsem byl ještě malej kluk

Dávno tomu, co jsem byl jako malé kotě u domku na předměstí. Nastěstí se mi podařilo vzpomínky na tuto dobu vymazat. Ale když si tak pročítám deníčky, nemohu si nevzpomenout na začátky v Maxíkově. Jojo, to jsem byl ještě malej a ještě jsem byl kluk.
Já vám byl sice hodný hned po svém přistěhování. Uvědomoval jsem si totiž, se si musím ty své dovunožce pořádně získat. Přeci jen to není tak jednoduché objevit se před představitelem „homo panelacus“ a zamňoukat: „Jmenuji se Vlezloň a budu u vás bydlet.“ Páník tehdy nejásal ani trošku. Ale když jsem vydržel v bytě přes noc, podařilo se mi získat páníka na svou stranu. Snad proto, že byl také nemocný, nebo chtěl udělat radost své přítelkyni a synovi... Prostě zůstal jsem a začal jsem docházet na veterinu a dávat se dohromady. Společné marodění nám šlo pak s páníkem docela k duhu.
Ale abych se vrátil k těm lumpárnám. Ta moje první, ta byla nevědomky. Dvounožkyně měla v posteli polštářek, který krásně šustil. I usoudil jsem, že je to pískoviště, neboli záchůdek. Pečlivě jsem polštářek prošlapal, načechral a zdvihl jsem ocásek. Těsně vedle obličeje vykuleného lidského stvoření jsem se změnil v požární stříkací auto SIKU 1184. To byl tedy šrumec! Nehasil jsem požár, ale přímo v posteli jsem se rozhol ukončit záři červeného polštářku, naplněného špaldovými slupkami!
Polštářek putoval do koše, já do záchůdku. Ani jsem nemusel vysvětlovat, proč jsem to udělal.
Dvounožci dlouho nevěděli, že kočkovité šelmy jsou opravdu šelmy a ne jen „pilowcati“ (jak o mně hanebně kdysi prohlášil majitel Pantiho), a proto potřebují nejen prachové peří, ale i tělocvičné nářadí. Když jsem dostal balíček od kamarádky Lucinky, začaly se dít divy – aportoval jsem myšku, honil míčky, cupoval tašky, bambule, přenášel pletací klubíčka... Byl jsem prostě ten nejúžasnější kocouř pod sluncem (to jsme ještě neznali Modrého kocouře, bohudík).
Jednou v noci, opravdu o půlnoci, se dvounožkyně začala podezřele budit. Vždy jí probudil takový podivný zvuk, ale protože zvuk byl celkem tichý, netušila, co to je, a tak zase upadla kamsi do temnoty. Ale zvuky neustávaly. Objevil jsem totiž, že ta nejůžasnější hračka přesně na půlnoc je dřevěná kulička. To bylo žůžo. Honil jsem kuličku po zemi, ale zvuky, které to vydávalo, se mi zdály být celkem tlumené. Vzpomněl jsem si na hodiny fyziky a vyzkoušel jsem, že rychlost kuličky roste přímo úměrně s rychlostí mého těla a zároveň tak roste i rychlost zvuku. Ale stále to nebylo ono. Jak svůj pokus vypracovat k  dokonalosti? Vyskočil jsem na okno a zkusil jsem honit kuličku na parapetu. Prásk! Kulička spadla na podlahu. To je vono, to je vono!!! Hups za kuličkou. Proplesknout jí tlapkou, vytáhnout zpoza nočního stolku a hup na okno s kuličkou v tlamě. Prásk, buch, žuch...
No to to trvalo! Konečně se přítulkyně probrala, rozhlížela se po pokoji a ne a ne přijít na to, co jí přivádí ze sna do reality. Že to dělám já, to bylo jasné, ale čím?
A už to letí, už to frčí. Kulička z okna, já za kuličkou, a dvounožkyně za mnou. Kdo bude rychlejší?!!!? Noční stolek! Ten hranatý zrádce, krychle dubová! Kuličku tentokrát nevydal. Dvounožkyně stolkem pohnula a s pohledem, jako by odvalila Mount Everest, se podívala nejprve na kuličku, pak na mne a beze slova se odebrala na lože. „Corpus delikates“ kamsi ukryla. Měl jsem po žížalkách!
Ale bylo mi to fuk. Svou noční dávku energie jsem vyčerpal, spokojeně jsem se rozložil v obrovské posteli, jako by byla celá pro mne, a začal jsem kácet les :).

PS: Už nejsem malej, ani kluk. Jsem téměř vzorný kocouř.



Obsah se nahrává...


Sdílejte!  |  O sdílení
Sdílet přes e-mail Sdílet na Facebooku Odeslat pomocí Facebook Messengeru Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+







7 komentářů

Pro přidání komentáře se prosím přitlapkujte.

Maxik
KocouřákMaxik  Datum15. dubna 2008 20:26

Micínku, já už také nezlobím. Už mě to nebaví. Nehraju si, dokonce ani kostka mě nezaujala. Nejlepší hračka je moje přítulkyně. Občas se proběhnu za červeným světýlkem. Ale hračky jsou pro mrňata.

 Micínek
Kocouřák Micínek  Datum15. dubna 2008 15:46

Tak nevím. Asi nejsem správnej kocouř. Co já už dostal hraček! Kolik mě jich přinesli známí, kolik jich nakoupily děti, i když je děda upozorňoval že na to nejsem. Mohl bych je prodávat a vydělal bych si na další kapsičky. Tak většinou končí někde v koši. Ale musím napsat tohlencto: Napsal jsem několikrát že chci být chytrý kocouř. Asi mě to moc a moc poznamenalo, protože já si v noci nehraju! Já si v noci čtu. Běda, když někdo nechá na stole, poličce, na kuchyňské lince, na prádelním koši (oni už nevědí kam to přede mnou schovávat) jakoukoliv tiskovinu, a může to být i tlustá bichle, tak to šetrně shodím na podlahu a začínám listovat. Júúúú, kočičáci. Tam je zajímavých věcí. Mňauky.

EvaNo
KocouřákEvaNo  Datum14. dubna 2008 23:29

Ahoj Maxíku! My jsme zase měli takový drátěný míček, ve kterém byla myšička, a ten když se kutálel, tak dělal obstojný rambajz. A představ si, že nám ho ta naše člověčice dobrovolně koupila a myslela si, že si s ním budeme hrát ve dne. Jenže to se teda pěkně spletla! Správná kočka přece ve dne spí a hraje si v noci. No, jednu noc to vydržela, druhou už ne a zabavila ho, že nám ho vydá ráno. To taky udělala, jenže my jsme si ho mazaně schovali, takže ho večer nenašla a musela zase v noci vstát. Od té doby je v šuplíku (ten rámusmíček, ne člověčice). Fridrich.

 KOČKAMŇAU
Kocouřák KOČKAMŇAU  Datum14. dubna 2008 19:19

Ahoj Maxíku, myslím,že máš do polštářového kocoura daleko, hodná jsi velice, to není přece nic špatného, měj se mňaukrásně

Laalaa
KocouřákLaalaa  Datum14. dubna 2008 10:08

Maxíku, já jsem zjistil, že sámoška (tedy šuplík nočního stolku), bývá po ránu otevřený, když si do něj pání ukládá špunty do uší (to víš člověčice šíleně chrápe) no většinou ho zapomene zavřít. A to se pak dá v nestřeženém okamžiku vydolovat nazpět ukořištěná myšička nebo míček.

Matýsek

Maxik
KocouřákMaxik  Datum7. dubna 2008 15:12

Díky za radu, také jsem už na to přišel, tak věci začínají končit v šuplíku. K průniku do tohoto tajemna jsem se ječtě nedostal.

 Bertrand
Kocouřák Bertrand  Datum7. dubna 2008 12:19

Krásný Maxíku, to zkusim taky. Jo hele, a když ti dvounožci seberou corpus delicti et delicates, zkus jim zašátrat tlapama pod polštářem. Mně ho většinou ukrývají tam.

Výše uvedené názory a komentáře nevyjadřují stanovisko Modrého kocouře.cz. Modrý kocouř.cz si vyhrazuje právo příspěvky odporující dobrým mravům, v rozporu se zákony nebo obsahující reklamu smazat.

Reklama
Reklama

Reklama

Modrý kocouř.cz (c) 2024

Všechna práva vyhrazena.
O stránkách
Ochrana osobních údajů
Politika využití cookies
Modrokocouří blog
Novinky
Nápověda
Reklama
Kontakt

Archivováno Národní knihovnou ČR
Facebook Twitter Google Plus Instagram YouTube

Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?

Top