Dávno tomu, co jsem byl jako malé kotě u domku na předměstí. Nastěstí se mi podařilo vzpomínky na tuto dobu vymazat. Ale když si tak pročítám deníčky, nemohu si nevzpomenout na začátky v Maxíkově. Jojo, to jsem byl ještě malej a ještě jsem byl kluk.
Já vám byl sice hodný hned po svém přistěhování. Uvědomoval jsem si totiž, se si musím ty své dovunožce pořádně získat. Přeci jen to není tak jednoduché objevit se před představitelem „homo panelacus“ a zamňoukat: „Jmenuji se Vlezloň a budu u vás bydlet.“ Páník tehdy nejásal ani trošku. Ale když jsem vydržel v bytě přes noc, podařilo se mi získat páníka na svou stranu. Snad proto, že byl také nemocný, nebo chtěl udělat radost své přítelkyni a synovi... Prostě zůstal jsem a začal jsem docházet na veterinu a dávat se dohromady. Společné marodění nám šlo pak s páníkem docela k duhu.
Ale abych se vrátil k těm lumpárnám. Ta moje první, ta byla nevědomky. Dvounožkyně měla v posteli polštářek, který krásně šustil. I usoudil jsem, že je to pískoviště, neboli záchůdek. Pečlivě jsem polštářek prošlapal, načechral a zdvihl jsem ocásek. Těsně vedle obličeje vykuleného lidského stvoření jsem se změnil v požární stříkací auto SIKU 1184. To byl tedy šrumec! Nehasil jsem požár, ale přímo v posteli jsem se rozhol ukončit záři červeného polštářku, naplněného špaldovými slupkami!
Polštářek putoval do koše, já do záchůdku. Ani jsem nemusel vysvětlovat, proč jsem to udělal.
Dvounožci dlouho nevěděli, že kočkovité šelmy jsou opravdu šelmy a ne jen „pilowcati“ (jak o mně hanebně kdysi prohlášil majitel Pantiho), a proto potřebují nejen prachové peří, ale i tělocvičné nářadí. Když jsem dostal balíček od kamarádky Lucinky, začaly se dít divy – aportoval jsem myšku, honil míčky, cupoval tašky, bambule, přenášel pletací klubíčka... Byl jsem prostě ten nejúžasnější kocouř pod sluncem (to jsme ještě neznali Modrého kocouře, bohudík).
Jednou v noci, opravdu o půlnoci, se dvounožkyně začala podezřele budit. Vždy jí probudil takový podivný zvuk, ale protože zvuk byl celkem tichý, netušila, co to je, a tak zase upadla kamsi do temnoty. Ale zvuky neustávaly. Objevil jsem totiž, že ta nejůžasnější hračka přesně na půlnoc je dřevěná kulička. To bylo žůžo. Honil jsem kuličku po zemi, ale zvuky, které to vydávalo, se mi zdály být celkem tlumené. Vzpomněl jsem si na hodiny fyziky a vyzkoušel jsem, že rychlost kuličky roste přímo úměrně s rychlostí mého těla a zároveň tak roste i rychlost zvuku. Ale stále to nebylo ono. Jak svůj pokus vypracovat k dokonalosti? Vyskočil jsem na okno a zkusil jsem honit kuličku na parapetu. Prásk! Kulička spadla na podlahu. To je vono, to je vono!!! Hups za kuličkou. Proplesknout jí tlapkou, vytáhnout zpoza nočního stolku a hup na okno s kuličkou v tlamě. Prásk, buch, žuch...
No to to trvalo! Konečně se přítulkyně probrala, rozhlížela se po pokoji a ne a ne přijít na to, co jí přivádí ze sna do reality. Že to dělám já, to bylo jasné, ale čím?
A už to letí, už to frčí. Kulička z okna, já za kuličkou, a dvounožkyně za mnou. Kdo bude rychlejší?!!!? Noční stolek! Ten hranatý zrádce, krychle dubová! Kuličku tentokrát nevydal. Dvounožkyně stolkem pohnula a s pohledem, jako by odvalila Mount Everest, se podívala nejprve na kuličku, pak na mne a beze slova se odebrala na lože. „Corpus delikates“ kamsi ukryla. Měl jsem po žížalkách!
Ale bylo mi to fuk. Svou noční dávku energie jsem vyčerpal, spokojeně jsem se rozložil v obrovské posteli, jako by byla celá pro mne, a začal jsem kácet les :).
PS: Už nejsem malej, ani kluk. Jsem téměř vzorný kocouř.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?