Kdo z koho

Jak jsem onehdy psal o páníkově pokoji s jeho poličkama, dózičkama, krabičkama a jinýma serepetičkama, který považuji za malý kočičí ráj, musím vám sdělit, že jsme v přístupu do něj udělali značné pokroky. Chtěl jsem Fridrichovi tu parádu ukázat, ale nikdo nám nechtěl dobrovolně dveře otevřít, tak jsme zahájili obléhání a vyčkávali, až jimi někdo bude muset projít. Vyplatilo se. Provedli jsme několik nájezdů, ale příliš vydařené nebyly, neboť jsme byli vždycky odchyceni dřív, než jsme stačili způsobit nějakou katastrofu.
Ovšem Fridrich je velmi vynalézavý a taky je kamarád, takže se o své nápady se mnou podělil. Přišel totiž na to, že když vyskočí na kliku, tak se dveře otevřou samy. To jsem sice věděl, ale dlouho už jsem to nezkoušel, protože na té klice je takový malý šroubek, který páník pravidelně dotahuje, takže ani taková zátěž, jako jsem já, na kliku neplatí. Teď je ale období, kdy je šroubek povolený, a tak hrajeme hru Kdo z koho. My si otevřeme, vejdeme, páník nás odchytí a za strašného prskání nás vystrčí zpět do předsíně a dveře zavře. Zpoza dveří pak vykřikuje, ať mu tam ty kočky nelezou, člověčice na to, ať si dotáhne šroubek a on že žádný šroubky dotahovat nebude a ona zase, že mu tam teda ty kočky polezou furt. A tak to šlo celý víkend. Úžasná trpělivost!
Dnes ráno páník odešel do práce a území zůstalo nehlídané. Zkontrolovali jsme člověčici, jestli dostatečně dobře spí (spala), a nikým neohrožováni jsme podnikli výpravu. Důkladně jsme si to tam prošmejdili, na papíry, které jsme tam našli, jsme nadrápali pár postřehů, převrátili jednu krabici, ale nic se z ní nevysypalo, v druhé jsme si chvíli zahráli na schovku, shodili pár knížek, a když se nám zdálo, že území konečně odpovídá kočičím představám, tak jsme je zase spořádaně opustili, naskládali se k člověčici do postele a čekali, až se vzbudí. To netrvalo dlouho, protože 15 kg koček na hrudníku vzbudí i naši člověčici. Jak vstávala, hned lamentovala, co jsme u páníka asi provedli a že má úplně strach se tam jít podívat.
Ovšem my máme naši člověčici dobře vycvičenou (dalo to sice hodně práce, ale byli jsme vytrvalí a úspěšní), takže když se vrátila z páníkova pokoje, tak nás ještě pochválila, že jsme nic nerozbili. Hi, hi, nejsme přece barbaři, máme svou člověčici rádi a nechceme, aby ji kleplo. Kdo by nám otvíral konzervy?
Ale tuším nějakou zradu. Po našem čtyřicátémosmém nájezdu brblala něco, jako že jestli si páník ten šroubek nedotáhne, tak ho dotáhne sama, že nám blbca dělat nebude. Tak uvidíme.

Zdraví vás F+M+F

Sdílejte!  |  O sdílení

7 komentářů

Reklama
Reklama