16. dubna 2008  |  Jůlinka Horáčková  |  1 025 480 594x / 1x

Taky jdu do toho

Mňaute všichni,
tož jsem si říkala, že když už je vás tolik, co si píšete do deníčku, zkusím to taky. Jen netuším, jak moc pravidelný moje zápisky budou, vlastně tuším... pravidelně nepravidelný, jo, to je přesně ono, teď jsem na to kápla.

Mám takový kočkozáchvaty, že při začlenění se mezi velevážené pisatelky a o nic méně velevážené pisatele bych se měla představit, ale asi se na to vymňauknu, bo koho něco o mé mňoukající maličkosti zajímá, může si to pohodlně najít ve Zlaté knize, mňau.

Tak a teď si všichni myslí, že jsem pěkný mňauhulvát. Kočičí nevychovanec nevychovanej. A to je právě omyl. Naopak. Doma mě dobrým způsobům učili a naučili, sice to zejména páníčkovi dalo zabrat, ale podařilo, naučil mě způsobům kočičí dámy. Když si na to období vzpomenu, ještě teď mi běhá mráz po mém kočičím hřbetě. Nejdřív jsem myslela, že je to legrace, abych neskákala na stůl, nevšímala si záclon a další podobný nesmysly, který kočičáci bez rozmyslu dělají. Takže to šlo jedním uchem tam a druhým ven. Ale ouvej. Páníčkům se to nějak nelíbilo nebo co. Nerozumím tomu, vždyť z kuchyňské linky je přímo boží výhled. A takové pohoupáníčko na záclonách, to je zážitek. Matějská, nebo kam ty lidi choděj, hadr. Pěkně s rozběhem až z předsíně... ááá hop. To jsem si jednou takhle hupsla a to jste měli vidět, co se strhlo za tóčo.

Ale jinak si na svoje človíčky nemůžu stěžovat. Jakmile jedou na víkend pryč, berou mě s sebou. A když je pěkně, jezdí na chatu a tam je to teprve to pravý kočkodrůžo. Stromy, ploty, spousta podnětů a kočka neví, kam dřív a co prozkoumávat jako první. Už jsem byla i sousedů, no fákt. A to vám byl adrenalin. Mňau. Človíčci se o mě ale báli, nebo co, jakmile zjistili, že jsem zdrhla (a přitom já jsem se šla úplně normálně jen projít), postávali u plotu a dělali posunky, ať se vrátím, mávali a pokřikovali něco, jako že když neposlechnu, můžu se i ztratit a nikdy už je neuvidím. Si mysleli, že mě to vystraší a rychlostí blesku se vrátím. Pche. Jednak nevím, co to ten blesk je, a druhák bych si je pak našla, jako že se Julie jmenuju. Ale vypadali za tím plotem fakt vystrašeně, tak jsem je nechtěla zlobit... jsou na mě hodní a mám se jako v bavlnce, tak jsem se poslušně vrátila.

Jediný, co mě na těch mých dvou lidských opatrovnících štve, je to, že furt chodí někam do práce. Nevím, co to znamená, ale musí tam být setsakrakočkovsky krásně, když jsou tam od rána do večera pět dní v týdnu. Však já se jednou domáknu, co to je za místo, když je jim tam líp než se mnou. Snaží se mi namluvit, že prý tam musí, abych mohla mít pelíšek a masíčko a paštičky a hračky. No a proč mi teda furt cpou granule?

Někdy je teda lepší, že jsem sama doma. Aspoň mám kočkoklid. Nikdo se mi do ničeho nemontuje a taky si můžu schrupnout v peřinách. Už to ale taky není co to bývalo, teď už to mám oficiálně dovolený a není to taková výzva. Mňau.

A teď už musím, mám tu nějakou neodkladnou záležitost, uááá ááá... musím si trošku schrupnout, abych byla v té nejlepší kočkoformě, až se mi oba vrátí z té práce... a plná síly na tulení a vrnění. To je totiž dřina.

Mňau všem

Sdílejte!  |  O sdílení

Sorbon  29. dubna 2008 10:24

Nazdáááááááááár Julíííííííííííííí, jsem rád,že tě čtu!!!!!!!!!Ty moje kočko, přečetl jsem si jak se máš a vidím,že je všechno v tom nejlepším mňauřádku. Já to mám doma taky dobrý jen s tou paniččinou prací si taky nevím rady, Každý ráno vyrazí z postele jako potrefená husa a zmizí na celej den. A jeden aby byl doma sám :-( A při tom je doma tááák bezva. Jen kdyby mi nezavírala ty dveře od kuchyně :-(Tak se měj Juli a pátrej, já budu taky.Čau Sorbon.