3. května 2008  |  Damián Knight of Coby Lissy  |  1 025 480 700x / 1x

Jak jsem začal vychovávat služebnictvo

Když jsem se konečně vypravil na své panství, byl jsem velmi zvědav, co mě čeká. Coby maličký nezkušený kocouř jsem si představoval rozlehlou rezidenci, vlídné dvorní dámy a spoustu služebnictva plnícího každé mé přání dřív, než na něj pomyslím. Nakonec to samozřejmě vypadalo zcela jinak.

Pokud jde o vybavení mého nového bydliště, nebyl jsem nijak zklamán. Porost lahodné trávy na každém rohu, myši na hraní pod každým stolem, strom na šplhání, spousta krásných schovek, čisté záchody... paráda. Přesto se ale našly dvě věci, které mě poněkud zaskočily.

První z nich je hraběnka Minuta - neuvěřitelně líná, značně upjatá stará panna, která je zvyklá trávit veškerý čas civěním z okna, lapáním much, vyspáváním na křeslech a podobnými kratochvílemi. Není s ní žádná rozumná řeč - zezačátku na mě syčela ty nejhorší nadávky, jen jsem se k ní přiblížil. Pak se pro změnu rozhodla mě ignorovat. Pohrdání mým hraběcím majestátem jí ovšem nemůže projít jen tak, takže na ni pravidelně číhám ve svých skrýších a přepadám ji na jejích pravidelných obchůzkách plavnými skoky (no dobře, tak jenom skoky, však já se to naučím). Sice si za to obvykle vysloužím pár tlapanců přes čumák, ale z toho si nic nedělám. Beztak možná už začíná tušit, že ji jednou přerostu, a pak si na mě nepřijde - myslím, že se pomaličku začíná chovat slušněji.

No a potom to služebnictvo! Jeho drzost je prostě a jednoduše do nebe volající - maminko Lvice na obloze, vidíš to? Každou chvíli se mi stane, že jim jasně řeknu, co bych chtěl, a oni udělají pravý opak. Snažím se je umravňovat, pokračuje to ale pomalu. Když už se daří, pak mé úspěchy většinou bývají doprovázeny výkřiky "Tonemácenu!" nebo "Tenpříšernejkocoursenebojívůbecničeho!"

Tak například, odmítají mi otvírat některé dveře. Každou chvíli si za ně zalezou, a pak je jim úplně jedno, že po nich něco chci. Nejen, že tam tráví celou noc, oni dokonce celou noc vydrží i předstírat, že mě neslyší!

Se stravou je to taky bída. Soustavně jim dávám najevo, že mě nikdy ani nenapadne jíst nějaké blafy. Rád si dávám syrové maso, vařené maso, sýr, mléko a ty nejdražší masové konzervy. Čehokoliv jiného se odmítám dotknout. To jim ale nebrání, aby se co chvíli nesnažili mi vnucovat něco zcela jiného, a i když vidí, že to nechci, klidně mě nechávají třeba několik hodin trpět hlady. Naštěstí konečně pochopili, že mě v životě ani nenapadne vzít do tlamičky ty praštěné kukuřičné křupky s příchutí kuřete, ať je na nich napsáno "royal" nebo něco jiného, vždyť jsem kočka a ne slepice! Ještě že tak, protože přebírat masíčko, do kterého mi to svinstvo míchali, byla pekelná dřina. Rád bych jim ještě vysvětlil, že nebudu jíst ani tu odpornou patlavou kaši (říkají tomu paté - určitě to pochází od žabožroutů, tfuj), ani věci, co smrdí jak bolavá tlapa. To je ale o dost obtížnější, protože hraběnka Minuta je odporná zlodějka a co nechám, to sežere sama. Mám pak sice hlad, ale miska je přitom prázdná. Demonstrativní hladovka tak značně ztrácí na efektu.

No a potom jsou tu neustálé nepříjemnosti týkající se toho, že mě nechtějí nechat být tam, kde chci, dělat, co chci, a tak vůbec. Jen si drápnu do koberce, už mě nesou ke šplhacímu stromu. Když jim lovím nohy, ječí a nadávají. No fakt, umějí to po kočkovsku - a ještě hůř než hraběnka. Sundávají mě ze stolu, kazí mi hru v papiáns (to je taková hra pro jednoho kocoura, v které se podle poměrně složitých pravidel vykládají papíry), berou mi zajímavé hračky a pořád mě odněkud vyhánějí. Tento jejich zlozvyk jsem se rozhodl zlomit osvědčenou metodou pasivní rezistence. Prostě dělám, co chci, a když mi v tom zkoušejí bránit, vůbec nic si z toho nedělám.

Myslím si totiž, že je takhle zkazila Minuta, která je vážně hrozně hloupá. Například, když služebnictvo vezme do ruky vysavač, okamžitě všeho nechá a uteče do nejvzdálenějšího pokoje (když na to přijde, klidně se tam pak nechá i zavřít). To asi kvůli tomu si ti hlupáci mysleli, že jsem taky takový strašpytel, ale kdepak. Dobře, jistota je jistota, držím se od toho hlučného nesmyslu tak na délku ocasu. Ale jinak? Chachá, na mě si nepřijdou...

Pak tady mají takovou oranžovou pistoli, z které stříká voda. Minuta před ní upaluje, stačí jen zamávat jí tím před očima. Když dostane stříkanec do kožichu, lítá jak smyslů zbavená a tváří se jak zmoklá slepice. Přitom trocha vody ještě nikomu neublížila a suchá kočka ve vyhnanství určitě ztrácí na důstojnosti mnohem víc, než kočka, která je sice mokrá, ale dělá si co chce. Naštěstí jakékoliv pošetilé snahy mě odněkud vyhnat stačí párkrát ignorovat, ty tajtrlíky to pak stejně přestane bavit.

Když se tak ohlížím na to, co jsem už dokázal, jsem na sebe pyšný. Většina jídla, které teď dostávám, je v prvotřídní kvalitě a řádit si už můžu většinou podle svého. Dokonce se mi občas i daří do toho služebnictvo aktivně zapojovat. Bohužel musím smutně konstatovat, že to jsou lemry a moc toho nevydrží. K dobru jim ale nutno připsat, že si to uvědomují a snaží se stav napravit. Občas sleduju, jak někoho cizího zvou "na návštěvu, pomoct zabavit kotě" - vždycky se z toho vyklube něco hodně zajímavého. Ale o tom si, můj milý deníčku, napíšu něco až příště...

Sdílejte!  |  O sdílení

Betty  11. května 2008 5:36

Damiánku, jsi šikovný kocourek. Já pořád říkám, že je potřeba e vychovávat hned od začátku. Tobě se to docela daří. Já se taky nažím a mám několik dílčích úspěchů. Tak zdárně pokračuj ve výchově. Je to dřina. Betty