Mňautobiografie pana Profesora - Reinkarnace

13. 7. 2006
Je vedro. Holka mi začala říkat Azore. Prý dýchám jako pes. No dobře. Nějak se zchladit musím.
Prásknul jsem sebou na dlaždice v chodbě. Jsou bezva studené. Holka nadává, proč musím ležet zrovna tam, kde ležím. No co. Dlaždice před dveřmi do kuchyně jsou nejstudenější. Prý tam překážím. Prý je v tom horku problém i chodit, natož přeskakovat kocoura. Nechápu, proč to tedy nevezme dovnitř oknem. Když radila Bubu, to byla chytrá jak rádio.

14. 7. 2006
Holky pořád někam mizí. Nelíbí se mi to. Neohlásí, kam jdou, a jsou pryč. To si nezavedeme. Jdu je hledat. Chytám v trávě stopu. Chytám do ucha pištění. Pištění se přibližuje. Chytá mne psotník.
Moje holky jsou uprostřed řeky. Ve vodě!! Jsem zděšen. Zoufale pobíhám po břehu. Volám na ně, ať okamžitě jdou ven! Určitě si nevšimly, že jsou ve vodě. Hrůza! Holka se směje. Prý jsem jako kvočna, která odchovala kachňata, a ta jí utekla na vodu. Jsem zděšen a uražen. Dost drzost, přirovnávat mne ke slepici!! Holka plave ke mně. Prý je voda bezva. Prý jestli nechci se taky osvěžit. Letím pryč. Volá za mnou, že jsem strašpytel. Tssss. Jsem statečný kocour. Ale přece musím právě teď konečně vybalit myš Evelínu.

15. 7. 2006
Už 4 hodiny hledají holky myš Evelínu. Po nácviku lovné techniky jsem ji odložil na zápraží. Vydal jsem povel Zůstaň a čekej. Odešel jsem k řece za účelem romantiky a hry Kocour k řece, holka za kocourem, šunka do kocoura. Po hodině došla šunka a já došel zpátky na zápraží. Evelína zmizela.
Na zápraží se škvařil pouze Bubu.
Zoufalým mňoukáním jsem vyvolal rozsáhlou pátrací akci. Holky postupovaly v rojnici. Průběžně podávaly informace o výsledcích. Hlášení „U skalky není“, „U ohniště taky nic!!“, „Máme Fenistil? V rybízech je plno kopřiv, myš tu není“ nebo „Na půdě taky není, spadl na mě pavouk, už toho mám dost, ať si tu myš najde sám!“ mne neuspokojovala. Navrhl jsem přivolání vrtulníku s termovizí. Bubu pootevřel oko. Zeptal se, jestli je termovize něco k jídlu. Při namáhavém vyslovování neznámého slova zafuněl a zavrtěl se. Pod vlnobitím špeků jsem uviděl myš Evelínu.
Zajásal jsem. Můj jásot byl přehlušen výkřikem „V dřevníku taky není... kruci... jau!“ a rachotem padajícího dřeva. Jsem v klidu. Tahání třísek se mne netýká. Hlavně, že se našla myš Evelína.

18. 7. 2006 16.45
Holka vyšla před chalupu. Koukla na oblohu. Zvedla z trávy krtinu. Odvolala mne od průkopnických prací na skalce. Řekla, že se blíží bouřka. Že jde od západu a bude asi vydatná. Že máme jít do chalupy, abychom se nezjančili strachem. Nevim, o čem mluví. Nejsem žádný ustrašený vořezávátko. Jsem statečnej kocour. Nějaká bouřka mne nemůže rozhodit.

17.10
Zjistil jsem, že když se v té skříni zavrtám do ručníků a hlavu strčím pod utěrky, tak ty strašné hromy ani tolik neslyším.

19. 7. 2006
Předvedl jsem hbitou akrobacii na bříze. Přehlídka pružnosti, elegance, ladnosti a  kocouří zdatnosti. Holka se smála. Prý jsem v minulém životě musel být veverkou. Začíná mne nebavit.
Je s těmi přirovnáními úplně mimo. Možná jen potřebuje víc dioptrií. Místo kočkovité šelmy vidí hlodavce.

22. 7. 2006
Už jsem si jistý. Potřebuje hodně víc dioptrií. Meditoval jsem na schodech. Holka s něčím v ruce procházela chodbou. S výkřikem „Padá kocour, přej si něco“ jsem na ni hupnul. Zaječela: „Piškote, já se lekla, ty jsi přece vůl.“
Když sbírala střepy z hrnku a vytírala kafe, nadrápnul jsem jí na záda vzkaz: Laskavě si ujasni, které domácí zvíře vlastně chováš. Tvůj KOCOUR.

Piškot Pišutka v.t.

Foto: Jistě všichni vidíte, že na bříze je kocour. Kocour! Nebo tam snad vidíte nějaké veverčí blechy?

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama
Reklama