Poznatky a zážitky

Poslední zápis 14. 12. 07, no fuj, to teda s dvounožkyní pěkně flákáme. Tak tedy hurá do toho, od nového roku uběhlo hodně měsíců.
Z Montyho, mého spolubydlícího a skoro bratra, vyrostl kocouř skoro velký jak já. Abych vám pravdu řekl, je to teda stále pěkný fracek a neustále na mě doráží, já už jsem přeci jen zasloužilý kocouř a tohle je na mě moc. Ono je fajn, že máte kámoše, ono je fajn, že nejste na hraní sám, a tak. Není moc fajn, když vám uprostřed spánku na hlavu přistane 6kg chlupatá koule a cupuje vám kožich. I když musím říct, že někdy ho mám plné zuby, tak někdy mi i umyje hlavu a přitulí se a chvilku se chová trochu normálně. Ono poslední dobou jsou to spíše jen ty bitky a to jak s Montym, tak i s Mignonem, který si myslí, že do našeho škádlení musí zakročit jako ten nejstarší (ale jelikož to trochu přehání, nakonec dostane novinami a uklidí se do ústraní).
Ona mě dvounožkyně poslední dobou uklidňuje, že to bude zas fajn, že se Monty uklidní, protože brzy o to přijde a bude pokoj, jenže když já jsem o to přišel, tak zas takový rozdíl to nebyl. Kdybych to chtěl rozebírat, myslím si, že jsem byl hodnější než Monty (když jsem to ještě měl), strhával jsem tapety s Mignonem, rvali jsme se jak koně, řval jsem v bytě po nocích jak tur, ale byl jsem určitě hodnější. A když mi to vzali, tak jsem to dělal i nadále, možná v menší intenzitě, ale tlustej páprda jako je Mignon se ze mě teda nestal. Takže jestli to bude takhle s Montym, tak se toho klidu asi ještě hodně dlouho nedočkám, ale co, alespoň se nebude furt vytahovat, že on je samec, a hlavně přestane nám to po každé návštěvě na záchůdku dávat najevo (to dává i najevo dvounožcům, protože po každé jeho návštěvě nadávají a říkají něco o tchořovi a všechno po něm rychle uklízejí a větrají a zase nadávají na tchoře).
Nedávno si dvounožkyně se mnou zas po dlouhé době hrála, šťouchala do mě tyčkou a zas ji schovávala, tuhle hru já rád, tak jsem si to užíval a blbl jsem jak kotě. Najednou se odněkud přiřítila zrzavá koule Monty, smetl mě z gauče a začal bláznit, jako kdyby ho píchl sršáň do zadnice. Po chvíli to vzdala i dvounožkyně, protože se prý moc necítí bezpečně, když jí Monty šermuje před obličeje deseti žiletkami. A takhle dopadají skoro veškeré moje snahy o hraní, prostě vždycky mi to překazí, zrzek jeden mizernej. Ale bez něho by zas nebyla taková sranda, třeba když si hrajeme po nocích na vláček, to je tak, když se honí tři kocouři po bytě a po balkóně a dělají u toho povyk a řvou jak paviáni, hlavně pak na nás dvounožci nevěřícně hledí a diví se, co to mají doma za zvěř, tak bez něho by to nebylo ono, jelikož on je tryskokocouř. No a taky můžu beztrestně, jen tak ze zvyku, sem tam vyhrábnout hlínu z květníku, protože pak dostane vynadáno Monty, protože se ten blboun nechá u toho vždycky nachytat, jenže nedávno mě nachytala dvounožkyně, ale myslím si, že to určitě nepozná, co vyhrábnu já a co Monty, je pravdou to, že teď neřve Montytahlínaudveřítojenaposled (to říkala nedávno skoro každý den), ale jásezváskocouřijednouzblázním, kdotobudezasuklízet.
Jinak od té doby, co je venku teplo, dvounožci splnili to, co nám slibovali celou zimu, a to že budeme moct být na balkóně. Jsme tam tedy skoro furt, jen jedinou zradu na nás udělali, místo toho, abychom mohli neomezeně koukat, kde co lítá, zahradili nám výhled nějakým pitomým bambusem, takže vidíme velký prd, ale zas se díky tomu na balkón nebojí Mignon. Ono je vidět, jen se musíme připlácnout na zem. Monty, má prozatím jinou strategii, jejikož je ještě štíhlý kocouř, protáhne se mezi zábradlím a jeho horní polovina kocouře (tzn. hlava a přední nohy) vykukuje z balkónu. Vypadá to z ulice ale tak blbě, že se sousedi chodí dvounožců ptát, zda se jim nezasekla kočička na balkóně, oni pak dostanou záchvat smíchu, jelikož „zaseklá“ kočička Monty sedí vedle svých dvounožců a nechápavě hledí na dotazující se. Ona se pak šla na to z ulice podívat i dvounožkyně, aby viděla, jak to Monty provádí a jak u toho vypadá, no a když ho uviděla, tak dostala na ulici záchvat smíchu a volala na dvounožce, že je Monty úplnej magor, což má teda pravdu, a že se prý už nediví těm vyděšeným pohledům kolemjdoucím. Poslední dobou mu to už dělá stále větší potíže a tak prý až se vrátíme z prázdnin u rodičů dvounožců, tak už se tam Monty nevejde (no to jsem teda zvědavej, aby se pak doopravdy nezasekl).
Nedávno byl na MK deníček kocouře, který má ve velké oblibě Savo, no to my taky, nejlepší je, když ho dvounožkyně přidá do vody, s kterou pak stírá podlahu v koupelně a kolem našeho záchůdku, musí nás teda vyhnat, protože by nám to prý rozleptalo tlapky, jenže jak to oschne, tak se na to vrhneme a všichni tři se válíme a jezdíme po podlaze a prý u toho máme pěkně nablblej výraz, ta toho nadělá, taky se někdy netváří moc inteligentně. Ale i Savo má svého konkurenta, od jisté doby začala dvounožkyně o víkendech chodit skoro na celý den pryč, a pak se vrátila načuchlá takovým divným pachem, nejprve jsme se toho báli a nechtěli jsme se nechat ani pohladit, ale teď, kdykoliv ze sebe vysvlíkne věci a nechá je v chodbě a maže do sprchy, tak se na to vrhneme, cupujeme, zmuchláme, pereme se o to, poválíme se po tom a pak jí to nechceme dát, protože to hned strčí do pračky, prý je to navoněný z takových hodně velkých zvířat na kterých dvounožkyně jezdí, ať je to z čehokoliv, moc pěkně to voní a hlavně, neleptá to tlapky a je to úplně přírodní.
No nakonec jsme toho s dvounožkyní hodně natlapkovali, takže až bude zas něco zajímavého, tak se s vámi o moje zážitky zas podělím, myslím si, že to bude brzo, jelikož se nám blíží prázdniny a jelikož Monty o to brzy přijde.
Tak pěkné léto, váš Cairo

Sdílejte!  |  O sdílení

3 komentáře

Reklama
Reklama