Mňautobiografie pana Profesora - Globalizace

1. 11. 2006
Nejsem vrba!! Jsem kocour. Teda... no... ale jo. Pořád jsem kocour. Tak nevim, proč se mi tsunami pořád svěřuje. Nacpe se mi do pelechu a diskutuje. Prý je nadšené, co tu má místa. Prý tam, co bydlelo předtím, bylo v kleci. S mámou a dalšími tsunami. Je okouzlené, že tady může úplně všude. Prý nevíme, co máme. Pche. Vím dobře, co mám. Prokopnutou ledvinu, modřiny na zádech a přidupnutej ocas.
Tsunami musí být křížené s klokanem. Ten prý může úderem zadních nohou i zabít. Jdu říct holce, ať naučí tsunami spát jinde než se mnou. Nerad bych usnul navěky. Tsunami se strašně vrtí a neumí koordinovat zadní úderníky se zbytkem těla.

2. 11. 2006
Jau. To bylo do jater. Jsem svinutej. Nemůžu psát.

4. 11. 2006.
Tsunami objevilo, že máme terasu. Vlítlo na ní s rozběhem. Nevšimlo si, že zrovna napadl sníh. Klouzal. Tsunami jelo jak namydlenej blesk. Holka se smála, že máme najednou sněžnou bengálku. No. Záleží na úhlu pohledu. Já viděl rozplesklý urousaný sněhem obalený pískle.

6. 11. 2006 13.45
Tsunami trénuje skok do dálky. Odmítl jsem mu dělat doskočiště. Nejsem žádná matrace. Půjdu se zabývat něčím ušlechtilejším.

14.20
Jsem na skříni v kočičárně. Cítím se zneuznán. Nepochopen. Naštěstí se zatím nemusím cítit ohrožen. Než holka ten toaletní papír rozcupovaný na prvočástice posbírá a vytře šampon, který spadl tak nějak skoro sám od sebe, tak vychladne. Doufám, že pak můj vědecký výzkum na téma „Kolik kousků lze vyrobit z jedné role“ ocení.

15.30
Neocenila. Můj výraz také neocenila. Prý na ni nemám zkoušet oči andělského neviňátka. Prý mám okamžitě slézt dolů. Poradil jsem jí, ať jde ona nahoru. Teď špicuju uši. Šla pro štafle?

8. 11. 2006 21.30
Jsem kocour! Nejsem řepa! Odmítám být nadále okopáván. Uchýlil jsem se před tsunami na skříně v pokoji. Nejsem už nejmladší. Potřebuji nerušený spánek. Na skříň se za mnou tsunami nevyškrabe.

22.30
Tsunami vztekle vřeští. Stojí u skříně. Hlavu vyvrácenou. Chce také nahoru. Dělám, že tu nejsem.

22.45
Tady nikdo není. Tady se bude spát. To neříkám já. To řekla holka, když odnášela tsunami do pelechu. Hurá. Konečně se vyspím, aniž by mi někdo kopnutím vyměnil slinivku za ledvinu.

23.15
Poprvé.

23.17
Podruhé.

23.20
Potřetí.

23.23
Počtvrté.

23.28
Popáté.

23.33
Pošesté. Holka se zvedla a rozespale odchytla tsunami. Řekla, že tady bude klid. Že má tsunami zajet do pelechu. Že ještě jednou zkusí vyskočit na skříň a s rámusem spadne, tak ji přeškubne vejpůl. Blbý nápad. Budou tu skákat dvě tsunami.

23.40 - 00.30
Posedmé. Poosmé. Podeváté. Podesáté. Pojedenácté. Podvanácté.

00.46
Potřinácté. Holka se vypotácela z postele. Rozespale odlapla tsunami a... Dala ho nahoru na skříň! Prý se potřebuje vyspat. Já asi ne, že jo. Zrádkyně!!

00.47
Tsunami se nacpalo těsně ke mně.

00.49
JAU!! Teda! Přímo... tam. Poprvé děkuji osudu, že já a kuličky jsme byli odděleni. Nebýt, tak jsem teď byl rozplácnutej na stropě.


Piškot Pišutka v.t.

Sdílejte!  |  O sdílení

11 komentářů

Reklama
Reklama