Zápisek seniora

Do bytu vtrhlo kotě! A to doslova. Vyrazilo z přepravky, preventivně na mě zasyčelo a suverénně si začalo vykračovat po bytě.
Jistě, věděla jsem, že jednou přijde (nebo spíš bude přineseno páníčkem), ale netušila jsem, že to pro mne bude tak těžké.
Přiznám se, že jsem tuto krizovou situaci vůbec nezvládla. Jen jsem nevěřícně zírala a z hloubi tlamičky se mi dralo vrčení a syčení.
Nechávám u sebe bydlet páníčky skoro zadarmo, jako jejich domácí od nich prakticky nic nechci (pouze úctu, lásku, respekt, čistý záchůdek, plnou mističku a hezký výhled z okna).
A oni, aniž by se mne zeptali na názor (no možná se mě zeptali, ale asi jsem zrovna spala), si přivedou nového podnájemníka.
Ale jakého! Je to holka, takové malé chlupaté nic a vůbec se to nebojí!
Odmítla jsem vylézt z pokoje. S Vetřelcem já v jedné místnosti rozhodně nebudu! První noc jsem tedy strávila v izolaci a ven mě vyhnal až hlad. Jenže kotě si mezitím zmapovalo terén a všechna má místa navždy poznamenalo svou přítomností.
Druhý den jsem šla počítat škody a náhodou jsem o Luigi zavadila čumáčkem. Tehdy poprvé mne napadlo, že je to stejný živočišný druh jako já. A pak už to šlo rychle... Šla jsem na její záchůdek, vyjedla jsem její mističku, pořádně jsem ji propackovala, prohnala po bytě a určila jí jakési hranice. Pravda je, že Luigi si zatím drze dělá, co chce, a moji přirozenou autoritu vůbec nerespektuje. Ale to chce čas...

Sdílejte!  |  O sdílení

7 komentářů

Reklama
Reklama