Jak jsem se nastěhoval II: Výchova

Tím, že si kocouř prohlédne a zabere nové území, pro něj veškerá práce zdaleka nekončí.
Dvounožci jsou hloupí, nebo se o to aspoň snaží, proto je nutné je stále vychovávat, aby nezvlčili docela. Zvlášť ti, co dříve žádnou vzácnou šelmu doma neměli, jsou trochu natvrdlí, jejich vychování zabere roztomilému huňatému kocourkovi spoustu času, který by mohl využít k velkolepějším činům.
U dvounožců, které jsem dostal já, to naštěstí šlo rychle. Jak už jsem napsal, nejprve jsem musel zakročit ve věci svojí spací ošatky, což jsem provedl hned první den. Pak jsem ale s údivem zjistil, že páníček považuje ošatku za jediné místečko mého odpočinku! Jak ho něco takového mohlo napadnout, divil jsem se. Proto jsem začal považovat ze nejlepší a nejrychlejší řešení v ošatce téměř nepřebývat a místa krátkodobého pobytu střídat tak rychle, jak jen to bude možné, abych se příliš neunavil. Jelikož jsem byl ale pln sil, střídání probíhalo takovou rychlostí, že jsem musel občas i zpomalit, abych sám sebe netrefil zezadu. Obzvlášť návštěvní panička sledovala tuto podívanou s otevřenou pusou a začala drze tvrdit, že jsem zkřížen nikoliv s lesním zvířátkem, ale spíš s poletuchou. Můj husarský kousek „kolem pokoje za tři skoky“ (ano, v originále Cesta kolem světa za osmdesát dní) ji vyvedl z míry natolik, že se vzbudila. Něco takového, myslím, nedokáže ani ocelotí šelma, která si tuhle dvounožkyni pořídila pár let po tomto incidentu, ta totiž umí jenom syčet a nemá tušení, jak vypadá opravdová myš – pche! – jak jsem se sám již přesvědčil.
Dvounožci se opravdu poučili a od té doby jsem mohl spát všude, na křeslech a gauči mě sice občas nadzvedávali a podkládali polštářkem, ale nebohým kocourkům se občas dostává od dvounožců všelikerých příkoří.
Další bod v programu výcviku bylo krmení, tam je to trochu těžší, protože lesním šelmám se mění chutě každým dnem, dle nálady, počasí a rozsahu napadení žaludku prázdnotou, takže se dvounožci musí zvykat na pořizování více druhů kocouří obživy, a také se musí cvičit jejich vytrvalost připravovat do mističky i několik druhů jídla po sobě, podle toho, kolik jich nešťastné hladové zvířátko odmítne. Myslím, že na tuhle disciplínu neexistuje přesný plán tréninku, je nutno do omrzení pokračovat ve smutném mňoukání, které se postupně nechá ztišovat do sípavého tónu, a nepřestat ani po vyhození na půdu. Což se, věřte nebo ne, na začátku stávalo často. Samozřejmě jsem nakonec zvítězil, to asi nemusím ani psát.
Bod tři: Chování kocourka. Tedy, ne jako jestli já se chovám vzorně (to je hloupá myšlenka, jistě, že se chovám vzorně, skvěle a nepodobeníhodně), ale jak a kdy může být malé šelmátko odchyceno a chováno páníčkem. Je hlavně nutno důrazně vysvětlit, že šelmátko se chová tehdy, kdy ono samo chce, tj. když se chce pomazlit, když potřebuje dopravit někam (nebo odněkud), kam samo nemůže (vysoký stůl, dveře, skříň, lednička), tato druhá alternativa ale odpadá, když se ze šelmátka stane šelma a dopraví se tam, kam potřebuje, sama. Páníček je také povinen dopravit kocourka ke zdroji dobrot, pakliže kocourek neví, kde to je. Nerad vzpomínám na trapný incident, když jsem chytil u sousedů myš a během hry Utečeš, nebo ne? jsem ji omylem zalehl, což jsem nevěděl a myslel, že mi utekla, čuchal jsem všude kolem víc než to umí ty učmuchané bestie za plotem a hloupá myš zatím pod mojí tíhou umřela, takže si už pak moc nehrála, ani když jsem se schoval za studnu a nechal jí pár sekund náskok.
Zkrátka třetí bod si dvounožec zautomatizuje skoro sám, brzy pochopí, že když šelma nechce chovat, změní se z heboučkého sametu na roztočené kolo drápů a zubů, které už se tak pěkně nechová.
Ostatní body vychovávacího programu už tolik práce nedají, i proto, že vychovávatel i vychovávaný mají již dost zkušeností. Ovšem, to ještě neznamená, že by tím námaha skončila, chudáček kocourek musí trávit celoživotně spoustu času posilováním dvounožčích návyků, aby je, hlupáci, zase nezapomněli. A nic mu nepomůže, že má možná za tatínka sovu...

Sdílejte!  |  O sdílení

7 komentářů

Reklama
Reklama