Zaregistrovat se   Přitlapkovat se
Přitlapkujte se tady:

Jméno:   Heslo:    

Pokud ještě nemáte svůj modrokocouří účet, zaregistrujte se! Registrací souhlasíte s podmínkami používání.
Zapomněli jste heslo?
Vyhledávání

Nahrává se...
Datum8. července 2008  |  KočičákBertrand  |  Zobrazení celkem/dnes1 025 480 666x / 1x

Na procházce

Uhodily vedra. Panička vzdychala a co chvíli se osvěžovala vodou z rozprašovače, páníček nadával a opěvoval krásy Islandu. Já jsem trávil většinu času za skříní, kam na mě sluneční paprsky nemohly. Pak ale přišla panička s nápadem: Když je ve dne takové vedro, že se nedá nic dělat, začneme chodit na noční procházky. Jako obvykle, i tentokrát jsem její nápad zcela ignoroval. Až do pozdního večera...
Jakmile uhodila jedenáctá, začala se panička chystat na procházku a sháněla své oblečení. „Kdepak je ten můj černej kožíšek?“, pátrala po bytě. Procházel jsem zrovna směrem k hromadě vypraného prádla, v níž jsem si chtěl udělat noční ležení, když tu něco radostně vykviklo: „Tady je!“ a vzápětí jsem byl sebrán ze země. Panička si zjevně spletla svůj hledaný kožich s MÝM černým kožíškem, ale než jsem stačil vystrčit drápy a vysvětlit jí to, byl jsem navlečen do postroje.
Hned na chodbě jsem sebou plácnul na dlaždice, aby panička pochopila, že ocelot se urazil a po schodech ho bude muset snést v náručí. Jen co jsme se ale octli před domem, zachytil jsem do čenichu spoustu zajímavých signálů, seskočil na zem a pelášil za dobrodružstvím. Panička, která za mnou povlávala na druhém konci vodítka, měla původně jiné představy o průběhu procházky. Myslela si, že budem cupitat po chodníku a občas se posadíme na lavičku, ale já jsem měl připraveny lepší plány. Uznejte sami:
23.00-23.04 Čenichání kolem kontejnerů.
23.05-23.11 Prolejzání křovím.
23.12-23.16 Čekání, než panička vymotá vodítko, vyleze z křoví a přestane sakrovat.
23.17-23.19 Prohlížení nadávající paničky z ptačí perspektivy (z větve stromu).
23.20-23.22 Okázalá ignorace paničky, popotahující dole vodítkem. Zakončeno seskočením na její ramena.
23.23-23.31 Číhání na záhadného tvora. 23.31 – Tvor náhle vyskočil!
23.32-23.34 Úprk před záhadným tvorem.
23.35-23.37 Návrat k očíhanému místu a vystopování záhadného tvora.
23.38 Ulovení ropuchy.
23.39-23.42 Boj ocelota s paničkou o to, že se nenechám nikam odtáhnout a tu kořist si teda rozcupuju! Paralelně boj paničky s nevolností.
23.43-23.55 Trucovné sezení pod autem na parkovišti. Při pokusu vytáhnout ocelota na vodítku předstírání, že nejsem ocelot, ale sáňky.
23.56 – Ukončení této etapy procházky cizím dvounožcem, který se začal zajímat, zda panička, vytrvale obcházející jeho auto a nakukující pod něj, něco hledá.
Po menším fiasku s podezíravým dvounožcem se panička rozhodla, že vezme průběh procházky do svých rukou. Pro začátek vzala do rukou mě a odnesla mě přes dvě ulice daleko. Tam mě postavila na trávník poblíž křoví a ostražitě vyhlížela, jestli se kolem nepohybují hafací obludy. Já jsem se dal plížením vpřed. V suché trávě za mnou něco zašustilo. Ohlédl jsem se a zjistil, že to není nic jiného než zakulacený chuchvalec trávy, který se s dupáním posouvá kupředu a ježí bodliny. Uklidněn jsem se dal znovu do plížení.
Čenichám, čenichám, větřím... Něco se přede mnou mihlo a schovalo se to za popelnici. Vystrkovalo to odtamtud bílé ouško... pak i čumáček... pak i celé kočičí tělo... Dva metry ode mě seděla malá bílá kočička a zvědavě si mě prohlížila. Opatrně jsem se začal přibližovat... Vypadal jsem nenápadně jako černý stín (s modrými kšírami). Tiše jsem kladl tlapky před sebe a stopy zametal ocáskem. Panička, znuděně postávající na opačném konci vodítka, se hloupě uchichtla: „Měl by sis krýt záda!“ Výhrůžně jsem na ni syknul, ať je zticha. Znovu jsem se přikrčil... a náhle jsem měl pocit, že mě někdo sleduje. Mrknul jsem do prava – a taky že jo! Seděl tam velký mourovatý kocour a zřejmě celou dobu sledoval moji operaci „stín ocelota“. Ne, že by mě to jakkoli vyděsilo, ale vystartoval jsem vlevo, octnul se tváří v tvář černému kocourovi s bílýma tlapkama, obrátil to prudce doprava, odkud na mě zasyčel jakýsi tříbarevný papiňák, vyskočil jsem kolmo nahoru, půl metru nad zemí vykonal obrat o 180 stupňů, zároveň jsem se odrazil od vzduchového polštáře pode mnou, seběhl zpátky na zem a vyrazil tryskem pryč. Cestou jsem se popíchal o nášlapnou minu, kterou někdo ukryl pod zakulacený chuchvalec trávy. Panička byla hrůzou v takovém šoku, že se začala smát jak pominutá.
Jen co jsem za rohem zabrzdil a počkal, než přestane hýkat a funět, pokračoval jsem v načaté strategii. První fáze, která spočívala v oklamání místních koček předstíráním, že se jich bojím, dopadla velmi úspěšně. Teď mě čekala dlouhá okružní obchůzka kolem blízké školy, při níž jsem cupital rychle a způsobně jako přitroublé štěkátko. Postupně jsem ale zpomaloval krok a zároveň jsem se zkracoval a rostl do výšky. Ve chvíli, kdy jsem se k spolku místních koček a kocourů připlížil zezadu, byl jsem proti nim tak vysoký, že ke mně museli vzhlížet vzhůru. A vzhlíželi. Přece jen jsem byl proti nim dobře živený, atletické postavy a má přirozená autorita byla ještě podpořena abnormálně velkým úlovkem, který jsem si vedl na provázku za sebou. Zatímco úlovek nejistě přešlapoval, kočičí smečka se k němu nejistě blížila a zdálky ho očichávala. Panička se naštěstí zdržela svého obvyklého čičíkání a lákání cizích koček, takže bylo vidět, že ji mám opravdu dobře vychovanou, a má převaha tím ještě vzrostla.
Pak jsme prolejzali mezi popelnicemi, hráli kočičí šachy a spojenými silami obsazovali zastrčené prostranství mezi činžáky, kterému vévodila opuštěná psí bouda. Seznámil jsem se taky s jednou krásně černou kočičkou, popusinkovali jsme se a očuchali, a vůbec to byla fajnová kočičí zábava. Když mě panička, která celou dobu chodila pět metrů za mnou a před zkoumavými zraky kolemjdoucích dvounožců se tvářila jako někdo, kdo čeká na kálejícího pejska, přitáhla na vodítku k sobě a zamířila k domovu, trochu jsem na ni vrčel. Bylo totiž ještě moc brzo na to, aby se šlo domů.
To si myslel i páníček, který nás v bytě přivítal slovy, jestli prý jsme se nezbláznili, chodit domů z procházky v půl jedný v noci...



Obsah se nahrává...


Sdílejte!  |  O sdílení
Sdílet přes e-mail Sdílet na Facebooku Odeslat pomocí Facebook Messengeru Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+







7 komentářů

Pro přidání komentáře se prosím přitlapkujte.

 Cleo
Kocouřák Cleo  Datum29. srpna 2008 11:39

Nojo, ocelotík vede deníčky:) Kamaráde, bedlivě tě pozoruji, ale zatím není nic, co bych nedokázal svým páníčkům provést také. A kšír jsem se zbavil před třemi lety a už si můžu přes den chodit ven sám:). Zkus i na tomhle zapracovat:)

 Lukáš Mižoch
Kocouřák Lukáš Mižoch  Datum18. července 2008 11:27

Ocelot skříňový je prostě jednička, díky za další napínavý příběh. Škoda jen, že můj domácí ocelot si kšandy navléct nenechá ani pod hrozbou fyzického nátlaku.

Veronika J.
KocouřákVeronika J.  Datum17. července 2008 20:34

Hurá, koněčně zase Ocelot - uvařím si kafe a budu si to vychutnávat :-))

Kačaba
KocouřákKačaba  Datum17. července 2008 11:27

Ocelote supééér!!! Jak ti závidím. Taky mě brali na noční procházky, ale mně se natolik zalíbily, že jsem začal prchat na vlastní výpravy při každé možné příležitosi, tak mám útrum. Už chodím jen na zahradu, ale taky dobrý. Fanfán

Betty
KocouřákBetty  Datum11. července 2008 18:18

Óóóó, to bylo super noční dobrodružství. Já byla venku po tmě jenom jednou. Tak strašně jsem řádila a lítala, že jsem paničce několikrát vytrhla vodítko a tak už chodím ven jenom ve dne. Škoda. Díky Bertrande a zase napiš.

beta.1
Kocouřákbeta.1  Datum11. července 2008 15:28

Bertrande, díky za zábavný příběh z tvé noční procházky, sis užil dobrodružství, co takhle blešku si nepřinesl?
Pro Matyldu, Lassynka na nás nekašle, užívá si šumavské přírody na chalupě, určitě nám povypráví až se vrátí:-)).

 Matylda 2
Kocouřák Matylda 2  Datum9. července 2008 8:20

Bertrande, I love youuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu!!! Úžasnéééééééééééé... nechtěla panička přibrat k vám domů tu krásnou černou kočičku, se kterou jste se popusinkovali a očuchali? Se divím... ta moje by ji určitě vzala pod paži a hyjé domů... Já byla na procházce jen jednou, kolem chodili jiní dvounožci a já byla připláclá jak rejnok na trávě (venku totiž neumím chodit normálně)... a pořád zkoumali, co to jsem jako za zvířátko a když přišli blíže tak jenom přiblble komentovali zklamaně " jéééééééé, to je jenom kočkaaaaa"... paka. A protože jsem se furt nějak strašně bála tak od té doby chodím jenom na zasíťovaný balkon.... Bertrande, Ty můj ocelotí hrdino, super, žes napsal... když Lassy na nás kašle. Díííííííííííííky Matylda

Výše uvedené názory a komentáře nevyjadřují stanovisko Modrého kocouře.cz. Modrý kocouř.cz si vyhrazuje právo příspěvky odporující dobrým mravům, v rozporu se zákony nebo obsahující reklamu smazat.

Reklama

Nejčtenější

1
RSS kanály (41x)
2
Kdy je možné odebrat kotě od kočky? A proč ... (30x)
3
Naléhavě hledáme dobrovolníka pro pomoc ... (21x)
4
Veterinární poradna: Do jaké teploty může být ... (19x)
5
Kočičí jména (17x)
6
Kočičí rekordy (16x)
7
Polydaktylie u koček (16x)
8
Vaříme pro kočky: Polévka pro kočky (15x)
9
Britská krátkosrstá kočka (15x)
Reklama

Reklama

Modrý kocouř.cz (c) 2024

Všechna práva vyhrazena.
O stránkách
Ochrana osobních údajů
Politika využití cookies
Modrokocouří blog
Novinky
Nápověda
Reklama
Kontakt

Archivováno Národní knihovnou ČR
Facebook Twitter Google Plus Instagram YouTube

Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?

Top