Jako doma? Doma!

Milý deníčku,
jak to tak počítám na drápkách, mám ten svůj nový byteček už celých čtrnáct dní, málem jsem na to spotřeboval všechny drápky. Už jsem prošmejdil, co se dalo, byl jsem pod vanou, pod postelí, pod skříňkami, za sedačkou, seděl jsem na takové té velké míse, co v ní dvounožáci nemají píseček a hrčí tam voda, vyskočil jsem si na tuhletu velkou svítící a hřející věc, co se u ní tlapkuje na těch klapkách, jak tak legračně cvakají pod pacičkami, ale to mě dvounožka hned hnala dolů, to prý musí větrat a napadaly by dovnitř moje heboučké chloupky. Zjistil jsem, že z té zářící plochy na mě kouká jakýsi jiný kocouř, ale zkoušel jsem ho lepančit i olizovat, a on se ani nehnul. To ten další, co je za tou dlouhou lesklou věcí na zdi, ten se hýbe. Když chodím kolem po opěradle sedačky, tak on chodí zároveň se mnou, já jdu dopředu, on jde dopředu, já jdu dozadu, on jde dozadu, když po něm tlápnu packou, on tlápne packou. Ale olizovat taky moc nejde, je jakýsi hladký a studený, žádné chloupky jako já. Divné.
Pořád je ještě hodně míst, kam se nedostanu. Nevyskočím ani na židli, je moc hladká a nemám se čeho chytnout, už jsem dvakrát uklouznul a plácl sebou na zem, to budu muset odložit. Ale zjistil jsem, že když si stoupnu na zadní a o něco se předními tlapkami opřu, vidím daleko líp, než jen ze země. Vidím spoustu lákavých věcí, ale zatím jsou vysoko. Musím si je dobře zapamatovat. Však já vyrostu. Ostatně už mám kilo osmdesát, dneska mě dvounožka posadila na takovou věc s miskou a ciferníkem a pak vykřikovala, že jsem za ty dva týdny přibral půl kila.
Taky jsem konečně zjistil, na co je ta divná modrá věc s tlustou bílou nohou. Báječně se na tom brousí drápky a když se vyšplhám až nahoru, je tam taková roura a v ní myš, co pořád lítá sem tam, když do ní pácnu. S tím se dá taky pěkně vyblbnout. Jen si občas říkám, že si asi dvounožka myslela, že budu taky velký jako ta myš vevnitř, protože se na tuhle modrou věž sotva vlezu a občas mám problém se na ní otočit a udržet. Ale taky dvounožka říkala cosi o stromu, že pak polezu až do stropu. Sice nevím, co to je, ale zahlédl jsem cosi zajímavého dlouhého opřeného o zeď. Ale je to hladké, lézt se na to moc nedá, tak nevím, jak to myslela. Prý musí koupit na omotání jakýsi čičál. Nebo sisál? Teď sám nevím.
Našel jsem takové jedno bezvadné místečko, když se proleze pod sedačkou až ke zdi, dá se tam báječně spát, je tam chládek v těchhle horkých dnech a nikdo tam na mě nemůže. Teda, ne že by si na mě někdo troufnul, ale tam prostě můžu spát a nemusím ani škvírkou oka sledovat cvrkot kolem. Ostatně bych přes tu velikánskou sedačku a tu bílou žebrovanou studenou věc na zdi za ní stejně nic neviděl. Když o tom tak tady mňaukám, teda vlastně tlapkuji, měl bych se tam jít zas podívat. Nějak mě to odpolední honění papírových myší děsně zmohlo. Tak míáááu.

Sdílejte!  |  O sdílení

4 komentáře

Reklama
Reklama