První zápis - představení

Vážené a milé kocouřstvo,

už je to rok a 8 dní, co svou novou paničku přemlouvám, aby mi začala psát deníček. Několikrát jsme už začaly, ale vždycky do toho něco vlezlo... Sice nechápu, co může být důležitějšího než já a můj deníček, ale budiž. Hlavní je, že dneska píšeme (teda panička píše, já diktuju) náš (rozuměj můj) první zápis. Snad ten další bude dřív než za rok.

Protože dnes začínám, dovolte, abych se Vám představila. Mé jméno je Natally Rayva, CZ, jsem britská modrá kočička a narodila jsem se 2. 4. 2007. Do své nové rodiny jsem přišla 27. 8. 2007 (odtud ten rok a 8 dní na začátku). Aspoň, že mi panička brzy založila profil ve Zlaté knize koček, jinak by po mně ani pes neštěkl, teda, co to plácám, chtěla jsem říct kočka nemňoukla
Doma mi říkají všelijak, třeba Natálko, Naty, Natyšku, občas jsou i trochu nápaditější a zkoušejí to na mě s Šedíkem (jako by si nevšimli, že jsem modrá a ne šedá), Myškou (já jsem přece kočka, ne myš, safra) nebo Šmouhou (to proto, že každá moje fotka ze začátku končila jako šmouha – jsem totiž věčně v pohybu). Oslovení typu „Necháštonapokoji“, „Slezodtudahned“ apod. nejsou potřeba – brzy jsme si vyjasnili, že můžu v podstatě všude. A navíc, nikomu to neříkejte, ale skoro vždycky páníky poslechnu, když řeknou NE a myslí to vážně... Povely jako na psa na mě ale neplatí, tak hluboko neklesnu Panička mi taky někdy říká „Nekousejpaničkuažsi jispapášužžádnoumítnebudeš“, to když se se mnou mazlí a já jí láskyplně okusuju prstíky na ruce. Ale nikdy jí neublížím, přece nesním něco, co mě každý den dvakrát krmí.

U maminky jsme byly 4 koťátka a 3 velké kočky, všichni jsme byly modří nebo černí a šéfovaly jsme celé domácnosti. U mě doma to ale ze začátku vypadalo s tím šéfováním jinak. Když jsem vykoukla z přepravky, vyřítilo se na mě cosi velikého, rezavého a funícího a strčilo to ke mně svůj veliký čumák. Jak já jsem se tehdy lekla! Aby se to nepoznalo, pro jistotu jsem to ťafla pacičkou po čumáku a pořádně zasyčela. Dneska už vím, že to byl Bodík, můj (původně páníčkův) kokršpaněl, a že je to kamarád, ale tehdy má opatření svůj účel splnila. Pak jsem se raději uklidila do nejvyššího patra škrabacího stromu a čekala, až půjde páník se psem spát, abych mohla prozkoumat své nové teritorium. Panička to nevydržela a asistovala mi. Zjistila jsem, že budu mít pro sebe (jako jediná kočička) k dispozici 3 pokoje, kuchyň, šatnu a koupelnu s velikou vanou, která se okamžitě stala mým skoro nejoblíbenějším místem v bytě. Vede nad ní snad už jen místo před mističkou, když je tato naplněna čerstvým masíčkem, a taky ještě místo u dveří, kde vítám páníčky přicházející z práce. O byt se sice nakonec dělím s páníčky a pejskem, ale co si budeme povídat, v podstatě je můj, však to znáte;-) A všecko, co v něm bylo, se té krásné nové modré kočičce – mně – přizpůsobilo.

Asi po týdnu jsme si na sebe k velké radosti obou páníků s pesanem zvykli a od té doby se po bytě pohybuji už jen důstojně – jako pravá britská dáma. I moje večerní a ranní sprinty po trase kuchyně-ložnice-na postel-pod postel-pokoj-předsíň-škrabadlo-obývák-na pohovku-na křesla-škoda, že nevyskočím na strop -do koupelny-do vany-hlavně nespadnout do záchodu a zpět jsou důstojné, ačkoli to tak pro nezkušené oko (ať už lidské nebo psí) nemusí vypadat. Ten úžas a úlek v očích, když kolem nich proběhnu třeba ráno, co sotva vylezou z postele, bych vám přála vidět.

Kromě našeho bytu mám ještě jeden, kde jsem vždycky, když si páníci dovolují nebo jak to říkají. Prostě se mnou nejsou, jsou z toho vždycky děsně smutní a já jsem pak u paniččiných rodičů. To byste, kočky, nevěřily, jak já se tam mám. Mám tam další 3 pokoje se spoustou prima prolézaček, vanu a schovku pod ní, všichni si mě předcházejí, vykrmují mě vybranými dobrůtkami a hlavně, honí se se mnou po bytě se šňůrkou, což je asi nejlepší zábava! Párkrát oběhneme byt dokola a pak už jen číhám a vymýšlím, jak paniččinu mamku unavit, aby se jí lépe spalo, a sebe ušetřit, aby sousedi nepřišli o mé večerní sprinty, upravené pro novou dráhu.

Jak jistě vidíte, jsem hodná kočička, myslím na zdraví svých lidí i psa a pravidelně je zoceluji Aby toho nebylo málo, tak taky hodně často, hodně nahlas a hodně ráda vrním a občas se i mazlím. Dělám čest svému jménu a povaze britek – nevadí mi, když jsem chvilku sama, vystačím si, ale když pak přijdou lidičkové domů, vítám je spolu s Bodíkem u dveří. Dokonce si i mňouknu, aby se se mnou pomazlili, a vydržím chvíli v náručí. Když jsou doma, jsem spokojená a šťastná, občas je zkontroluji, když něco dělají, pomáhám jim, když odpočívají, přijdu za nimi a lehnu si poblíž, ale přímý tělesný kontakt na dlouhou dobu nevyhledávám. Ke spokojenosti mi stačí, že jsem kousek od nich. Jo, a v posteli se ráda noruju pod peřinu. A taky mám ráda léto, protože k nám občas zaletí nějaký hmyzák a když mě panička nepředběhne, ulovím ho a zpestřím si jídelníček.

Tak, to je pro dnešek všecko a příště Vám povím nějaké historky ze svého každodenního života.

Vaše Natálka.

Na fotce já a Bodík v objetí

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama