Dneska jsem měl veliké štěstí. Domů z práce přišel nejdříve páníček. Já jsem dneska prozkoumával novou mísu, která se objevila na kuchyňském pultě a v ní byly malé barevné dýně. Jenže ta mísa to nezvládla, spadla dolů a dyně se rozkutálely po kuchyni. Snažil jsem se je dát zpátky do mísy, ale nepodařilo se mi to. Takže doma byl trošku nepořádek. Páníček to naštěstí uklidil, nebere to tak vážně jako panička. Taky jsem se s ním zato hodně mazlil.
Potom přišli "mladí". Asi dva týdny mě neviděli a vůbec mě nemohli poznat. Spletli si mně s Lejdynkou, to je moje maminka, a je pravda, že jsme skoro stejní, máme stejný kožíšek a už jsem stejně velký jako ona. Mladí si začali povídat s paničkou a i když většinou nevnímám, o čem mluví, zaslechl jsem něco jako "miminko". Zpozorněl jsem, to mluví o mně (panička mi říkává "mimi"). Povídali, že musí koupit postýlku. Nevím proč, vždyť spím s našima ve velké posteli a někdy na stromě. A že už koupili kočárek. Proboha proč? Přece mě nebudou vozit v kočárku jako nějaké mimino. Mimino... cože... to nemluví o mně...?
Nemluví. Ti mladí budou mít dítě a naši se něj těší. Tak teď nevím, co já. Mám se taky těšit?
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?