Ahojky kočičky a kocouřečci.
Ahojky jejich dvounožci, kteří se o nás tak krásně staráte.
Jmenuji se Šmudlík. Protože už jeden takového jména už je, tak mě přidali pořadové číslo 2. To jsem prostě já a jinej už nebudu.
Jak došlo k tomu, že jsem se ocitl u dvounožců? Musím oklikou. Děda, který má Micínka, neustále přemlouval moji tetu, aby také pořídila to nejmilejší zvířatko, které zná. Ani se nemusím ptát, jestli víte, kdo to je. No prostě my. MY, kočičákovití. Kočičky a kocouřečci. Před několika lety měli kocourka, na kterého vzpomíná celá rodina. A že nás ale je! To byl od samého počátku PAN. Pan kocoureček, Pan kocour. Hodnějšího, krásnějšího a vznešenějšího nebylo krajem světa. Ale stalo se, co se stát nemělo. Před 3 roky, přesně na Mikuláše, dvounožec nechal delší dobu otevřené dveře na balkon, a Mikeš, pojmenovaný po Micínkově předchůdci toho využil. Seskočil z balkonu (přízemí) a vydal se asi hledat Mikuláše s andělem a čertem. Nemohl se asi dočkat, tak jim šel naproti. Snad je potkal. Snad se ujali a skončil v teple u dobrých lidí. Okamžitě se všichni rozběhli ho hledat, okamžitě vylepovali oznámení a prosbou o vrácení. Nepomohla ani slíbená odměna. Mikeš zmizel a zůstal smutek v celé rodině.
Konečně letos si teta(?), spíš její dcera Lucinka a moje dvounožkyně, dala říct a pořídili si takového malinkatého kocouřečka. Jasně. Byl jsem to já.
Potkal mě osud bratrance Micínka. Taky jsem měl zpočátku neustále sbaleno. Těch rozbitých věcí! Těch potrhaných záclon, po kterých se tak krásně šplhalo, až jsem byl výš, než kam dvounožci dosáhli. A já si myslel, že se jim to líbí. Nelíbilo. Dodnes nevím, proč neocenili moje akrobatické schopnosti. Začínám se klidnit. Jde to pomalu, ale kde jinde by mě měli tak rádi? Kde jinde bych dostával šťavnaté kapsičky? Strejda, tedy dvounožec, mě prý nemusí. Má rád pořádek. Když přijde odpoledne z práce domů, prý nepozná byt. Všechno naruby a smrad z WC. Přesto mně kupuje ty nejchutnější kapsičky a paštičky. A sypání do WC? Kvalita, kterou i já oceňuji. Prostě, mám se u nich dobře. Slibuji vám, kočičáčci, že se budu snažit dělat dobrotu. Komu by se chtělo na zimu někam na ulici, že? Tak sekám dobrotu.
Janina. Z napsala, ať mně dvounožkyně honem udělá stránku. Je to, moji milí, problém. Dvounožci chodí do práce. Děti (Lucinka a Lukáš) do školy. Po návratu domů práce nad hlavu. Není čas. Tak se prvního příspěvku ujal děda od Micínka. My jsme vlastně bratranci. Ale ještě jsme se neviděli. Už jsem několikrát slyšel: „Jak se k sobě zachovají, až budou poprvé spolu?“ A já musím dodat, že taky nevím. Budu vrčet a prskat já na Micínka, nebo on na mně? Asi ne. Budeme se mít určitě rádi jako Floppynka s Mikulášem. I když i tam občas se musí něco řešit. Vždycky to ale skončí v dobrém.
Tak moji milí – a jsem rád, že jsem se s vámi skamarádil – mějte se hezky a zase někdy příště. Mňaky, Váš Šmudlík číslo 2.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?