Kočka do každé rodiny
Nevím jak vy, vážení kočičáci, ale já přímo miluju, když se venku
ochladí a dvounožáci zatopí v kuchyni v kamnech. Přímo naproti nim mám dřevěnou truhlu, na ní ošatku s dekou a to vám je hotový ráj. Mžourám do kamen na poskakující plamínky a očka se mi zavírají. Ušiska mám ale stále ve střehu a poslouchám, co se povídá. Často probírají, co jsem kde provedla, že si vybírám v jídle a různé jiné pomluvy. Zaslechla jsem ale zajímavý příběh o jedné kočičce, která měla kliku na lidi. Vyprávěla to máter a já vám to přetlumočím. Tak tedy:
Před pár lety měli v práci jistou kolegyni, paní doktorku, která byla už poněkud v letech a byla známá tím, že byla velmi tvrdá a nekompromisní nejen ke svému okolí, ale i k sobě. Byla velmi nedůvěřivá, a tak kdo v práci nastoupil jako poslední, tak se na něj zvlášť zaměřila. Pokud si ale člověk získal její důvěru, měl vyhráno. Byla velmi obětavá a schopná pro vás udělat zdánlivě nemožné. Tahle paní doktorka měla velmi milého a příjemného manžela, též lékaře, kterému říkala Kája. Kája to s ní rozhodně neměl lehké, ale jak se říká, protiklady se přitahují a jim takové soužití vyloženě vyhovovalo. Jednou šel Kája vysypat smetí a u popelnice našel skoro mrtvé koťátko. Byl začátek prosince a pan doktor bojoval sám se sebou, jestli kotě vzít s sebou domů a tam si vyslechnout spílání své ženy, nebo tvorečka ponechat osudu. Naštěstí zvítězilo jeho lepší JÁ. S hrůzou čekal, co paní Věruška. Ta prý zpočátku úplně zkoprněla, co to ten její Kája zase přinesl, pak ale začala velet: přines ručníky, termofor, borovou vodu, ať to lítá, hlavně tady nestůj, to jsi doktor? A už to jelo. Kočička byla ošetřena a paní doktorka dostala nový smysl života. Měla totiž dvě dávno odrostlé děti, které byly někde v zahraničí, a ona si nechtěla přiznat, že jí chybí se o někoho starat. Kočička se měla doslova jako v bavlnce. Bylo to v době, kdy ještě kočičí konzervy a granule nebyly běžně na trhu, a tak paní doktorka kočičce denně vyvařovala. Micinka měla každý den čerstvé jídlo, ale jak paní doktorka jednou přiznala, Kájovi to, co zbylo, někdy i ohřála druhý den, Jak říkala, to víte, Micinka má choulostivé zažívání a Kája, ten sní všechno.
A tak si říkám, že existuje vlastně spousta lidí, kteří ani netuší, že doma nutně potřebují kočičáka a hned jim bude líp.
| O sdílení
Minda 10. října 2008 16:17
Micínkovi a ostatním kočičkám: Který dvounožec říká, že by nikdy nechtěl kočku a náhodou se mu nějaká připlete do života, tak pozná, že úsloví nikdy neříkej nikdy tu platí beze zbytku :-)
Micinek 10. října 2008 15:54
Micinko. Máme skoro stejné jméno. Mělo být původně moje. K našim jsem přišel jako Micinka. Jako kočička. Takhle mě pojmenovali hned, jak za mně zaplatili neskutečně peněz! Celých 50 korun! Cestou domů mě děda nesl pod bundou. Já se třásla strachy, chladem, obavami kam jdu a co se mnou bude. Babička byla jako paní doktorka. Jako by jí z oka vypadla. Nedůvěřivá ke zvířatům. Dědovi celou cestu domů vyčítala co to měl za bláznivý nápad a že půjdu zpátky. Dnes si neumí představit život beze mne. Jsem její mazlík a oba si neskutečně libuje že mě má. Beze mne by u nás byla nuda.
beta.1 10. října 2008 12:59
bez čičíků, bylo u nás pusto, rodina nebyla celá
Goliash 10. října 2008 12:34
Stále tvrdím, že do každej poriadnej domácnosti patrí mačka a najlepšie, keď je ich tam niekoľko - moji ľudia by si už bez nás nevedeli život ani predstaviť :)))))
Karin 10. října 2008 11:30
Tak to je přesné, co víc dodat...
Kačaba 10. října 2008 9:59
Mindo, moc hezké vyprávění. Ani já netušila, co rozpoutá návrh mého přítele, že si pořídíme kočičku. To bylo před čtyřmi roky a od té doby máme doma už čtyři kožíšky. Vůbec teď nechápu, jak jsem mohla bez sametových tlapek existovat.
Maxik 10. října 2008 8:30
Mindo, naprostý souhlas. Včera jsem napsala Bertrandovi do deníčku "Bertrandovy deníčky do každé rodiny". Ale on tam vlastně patří kočičák. Ten můj právě huláká u dveří. Musela jsem se kvůli němu oblíknout, ale venku vydržel asi setinu vteřiny. Jen jsem sedla k PC, nutně potřebuje ven. Tak honem vyhovět jeho přání.
Betty 9. října 2008 12:45
Ó Mindo, moc krásné vyprávění. A ten závěr...převeliká pravda. Ano, lidí, kteří ani netuší, že nutně potřebují kočičku je určitě moc. I Já mezi ně patřila. Neměla jsem vůbec tušení, že právě kočička je to, co k životu potřebuji ze všeho nejvíce. Teď už mám kočičky dvě a je mi báječně. Ještě, že jsem na to přišla. Přijdou na to i ti ostatní?
Raika 9. října 2008 9:58
To je příběh střihlý ze života, tak to prostě je. Taky jsem netušila, že k životu nutně potřebuju kožich :-)))
Luci + 4 8. října 2008 23:16
Mindo, úžasné vyprávění!!A máš pravdu, lidé pořád hledají někde nějaké nedefinované šětstí a netuší, že to jejich štěstí má 4 tlapky, ocásek a neodolatelné oči.
Výše uvedené názory a komentáře nevyjadřují stanovisko Modrého kocouře.cz. Modrý kocouř.cz si vyhrazuje právo příspěvky odporující dobrým mravům, v rozporu se zákony nebo obsahující reklamu smazat.