Panička přišla domů později, prý byla nakupovat. Měla tašku a v ní nějaké balíčky. Sotva si svlíkla bundu, ani ji nepověsila na věšák, už byla v ložnici a začala vybalovat. Balíčky byly dva, docela malé. Když jsem je chtěl očichat, prozradila mi, co v nich je. Prý kočky. Takové malé balíčky a v nich kočky? Vždyť když jsem se narodil, tak jsem byl určitě větší. A to nás koček má doma málo? Tak velký byt nemáme. To už byl zvědavý i páníček. Koukal společně se mnou, co se z balíčku vyklube. No vyklubalo se něco, co jsme ani jeden z nás nemohli poznat. Bylo to cokoliv, jenom né kočky. "Nebojte kluci, jsou keramické," řekla panička a dala ty dvě věci na poličku. Schválně jsem si je pořádně prohlídnul a zjistil jsem, že jestli to jsou kočky, a já vypadám nějak podobně jako ony, tak to kočkou být nechci. Vždyť bych se musel stydět. Musel bych se před každým schovávat, vypadat takhle. Prohlídnul jsem si Lejdy i Zuzku, a žádná nebyla těm dvěma podobná. A protože říkají, že jsem jako Lejdy, vím, že jsem pěkný. Nevím, co si myslel páníček, ale když se dověděl, kolik stály, skončil to nějak takhle: "No, když se ti to líbí..." a šel si otevřít pivo.
Je pravda, že dodneška jsem si myslel, že je panička velice rozumná. Kupuje nám dobroty, hračky a mazlí se se mnou, ale jestli si myslí, že kočky jsou tak ošklivé, jako ty dvě, co přinesla, tak nevím. Všichni děláme, že ty dvě nevidíme, nevšímáme si jich, ani páníček o nich nemluví, jen panička se občas koukne na poličku a usmívá se.
No jo, je to tady, zbláznila se.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?