V divočině by panička nepřežila ani den. Nejenže jí chybí šelmí ostražitost, ale taky si nedokáže nic ulovit. Občas se sice chlubí tím, že před léty ulovila páníčka, ale jak jsem pochopil, ten byl v tu chvíli natolik omámen alkoholem, že se nevzmohl ani na útěk (čehož dodnes příležitostně lituje). Navíc si panička buhvíproč myslí, že všichni živí tvorové jsou hrozně přátelští a libují si ve vzájemném seznamování. Bohužel se to projevuje tím, že občas ocelotovi připraví nějaké hrůzné shledání. Návštěvy dvounožců na mém území celkem snesu. Moje hrdinská pověst mě totiž předchází, takže se většinou nikdo nepokouší na mě sahat a vystrašeně zkamení, když ho začnu očuchávat. Horší je to s jinými živočišnými druhy...
Při jedné podvečerní procházce jsme s paničkou najednou stanuli před cizím domem. Zaradoval jsem se, že ovládnu další území, a když se po krátkém zabzučení dveře otevřely, hned jsem se ujal role dobyvatele. Bylo mi sice trochu podezřelé, že panička mi v běhu po schodech nahoru nebrání, ale byl jsem tak zaujat novým ocelotím domem, že jsem to nějak pominul... Že se chystá zrada, mi došlo až ve chvíli, kdy se na chodbě otevřely jedny dveře a panička se začala vítat s dvěma dvounožci. Rázem jsem byl vtažen do jejich bytu, což se mi ani trochu nelíbilo. Radši bych tam vklouznul nepozorovaně, všechny pokousal a zabydlel se po svém. Jenže najednou jsem seděl v cizí chodbičce, dvounožci halasili, jako vždycky, když se jeden octne na území jiného, a co bylo horší - lákali mě dovnitř. O moje návštěvy většinou nikdo moc nestojí a při lákání jsem tudíž zpozorněl. Když ale viděli, že ocelot se do nějaké pasti jen tak nalákat nenechá, rozhodl největší dvounožec, že teda otevře klec. Záhy se ozvala rána, jako když vystřelí z kanónu, něco zachrastilo, duplo, a pak to dupalo už pořád. Nebojácně jsem se schoval do koupelny. Dupání po chvíli utichlo, takže jsem neohroženě vylezl zpod umyvadla, zavětřil a začal se plížit směrem do kuchyně. Pod oknem sedělo něco móóóc podezřelého. Předníma tlapkama si to otíralo čumáček a vůbec se nesnažilo se maskovat. Po chvíli se to postavilo na všechny čtyři, poskočilo to a s rámusem odběhlo za pohovku. Byl jsem šokován. V životě jsem dosud neviděl čtyřnohé zvíře, kterému by chyběla jakákoli ostražitost, pohybovalo se tak hlučně a ještě, jak se zdá, si libovalo v nápadném poskakování. Bylo mi jasné, že s touhle dávkou sebedůvěry to nemůže být nějaká obyčejná kočka, takže to spíš bude superkočka. Rezavé zbarvení ukazovalo na příbuznost s tygrem. O většinu ocásku přišla superkočka zřejmě v minulých bojích, zatímco obrovitánské uši, které jí vlály kolem hlavy, dokázaly jistě zaregistrovat na kilometry vzdálenou kořist.
Naježil jsem se, spustil režim vrčení a sledoval, co se bude dít. Dvounožec podal superkočce kus tvrdého chleba. Ta ho vztekle chňapla, praštila s ním o zem a odnesla si ho za pohovku. Tušil jsem, že si tam s ním vykrmuje několik potkanů, které pak za úplňku roztrhá na cucky. Vydal jsem se plížením vpřed. Nenápadně jsem nakoukl za pohovku... náhle za mnou něco duplo. Hrůza! Superkočka mě oběhla a hodlá mě spolknout! Vběhl jsem za pohovku, nepřítel za mnou. Naštěstí se mi včas povedlo změnit design. Na urostlého dikobraza si ani taková bestie netroufla. Pohovka se náhle odtáhla od stěny, cosi mě zeshora chňaplo a vytáhlo ven. Změnil jsem se v rotační sekačku a uklidnil jsem se, až když jsem nad sebou spatřil podrápaný obličej paničky. Bylo po návštěvě...
Ani po takovém incidentu však panička nezmoudřela. A tak se stalo, že u nás jednoho dne zazvonil párek jiných dvounožců. Návštěvy chodím většinou vítat, ale tahle voněla nějak podezřele. A taky jo. Dovnitř se záhy vehnalo osm nohou, z toho čtyři bílé a neustále poskakující. Patřil k nim ještě štíhlý ocásek, co sekal na všechny strany, dlouhá ozubená tlama a několik hnědých skvrn. Možná k nim patřilo ještě něco, ale nehodlal jsem to zkoumat a vzlétl na knihovnu. Tam jsem se prohnul do půlmetrové výše a oblékl si výstražné bodliny. Hnědé skvrny na bílém podkladě pode mnou zběsile tancovaly, ale protože byly spoutány vodítkem, nahoru ke mně nemohly. Když byla zubatá tlama odvelena k misce s vodou, přeběhl jsem v převleku za dinosaura ostnatého pokoj a vlezl pod postel. Tam jsem se zaštrachal za paniččin batoh a koš s igelitkama a čekal, než nebezpečí pomine.
Trvalo to dlouho, nakonec se mi ale zdálo, že v bytě je klid. Za extra nízkého plížení a vydatného čichání jsem se pomalu vysoukal zpod postele. Dvounožci seděli u stolu, něčím tam cinkali a mlaskali, takže jsem vyrazil na průzkum. S čenichem těsně u země jsem procházel po stopách cizího čtvernožce. Několikrát se točily v kruhu, vedly do kuchyně a pak se zase vracely, a nakonec mě zavedly pod stůl, kde seděli dvounožci. Pomalu jsem se plížil po pachové stopě a zdálo se mi, že sílí. Pod stolem ležel bílý polštářek s hnědými fleky. Chvíli jsem si ho zvědavě prohlížel, a pak mi to došlo. Stál jsem u zdroje pachové stopy! Strašlivě jsem zasyčel. Flekatá obluda se okamžitě probudila, vyskočila na všechny čtyři a začala mě pronásledovat. Letěl jsem směrem k posteli, jenže ta bestie se držela těsně za mnou. Před postelí je potřeba zpomalit a opatrně se pod ní nasoukat. Na tenhle manévr jsem ale neměl dostatečný náskok. Sáhl jsem proto k nouzovému řešení. V běhu jsem se náhle zastavil, otočil a zplacatěl hlavu, abych vypadal jako kobra, a zasyčel jsem jak celé klubko hadů. Čtyřnohá obluda zabrzdila. Stáhla ocásek, vytřeštila oči a zavlažila koberec pod sebou.
Zatímco jsem ležel pod postelí, dvounožci pilně uklízeli. Padlo přitom také rozhodnutí, že už se nikdy nebudou pokoušet seznamovat ocelota s jinými zvířaty.
Sdílejte! | O sdílení
Nejčtenější
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?