Milé modrokocouřice, milí modrokocouřové,
ještě v době, kdy moje tečkované poklady byly v mém tečkovaném břiše, snažila se mi dvounožkyně vykládat jakási pravidla, získaná z prý moudrých kočičích knih, poraden a vůbec podobných nesmyslů. Všechno, co mi sdělovala, mi šlo pravým uchem tam a levým okamžitě ven... a uculovala jsem se pod fousky. Cha cha, knihy, příručky, poučky, k čemu?? Pche! Žádná kniha neví víc, než máme my kočičí mámy od pramatky Velké kočky zapsáno za ušima. A v srdci. Tam hlavně.
Jediné, co mne zaujalo, bylo sdělení, že kotě má být zdravé, dravé a hravé. Dala jsem si předsevzetí, že přesně takové moje děti budou, a jen co oči otevřely, na tlapky se postavily a dokázaly rozeznat skříň od Bubu, hned jsem na splnění předsevzetí začla pracovat. Že byly zdravé, to se rozumělo samo sebou, to jsem věděla, to jsem říkala dvounožkyni hned, že je zbytečné je vláčet k nějakému doktorovi. Ale ne tak, aby si dala říct, kdepak, pořád, že nějaké odčervení a prohlídka a pak očkování a kdesicosi. No. Doktor se údajně vyjádřil, že se mu zdají zdravé, děti moje, až moc... nevěděla jsem, jak to myslel, až pak z vyprávění dvounožkyně vyplynulo, že se tak vyjádřil poté, co mu jeden z mých statečných tajfunků nějak prošpikoval zoubky prst, druhý se vysmekl a skočil ze stolu i s jehlou v kožíšku a třetí se zapasoval pod regál a vzdal to, až když regál odsunuli. Jediná moje holčička vichřička se prý chovala vzorně, nepočítám-li to, že na závěr na sestru, která si ji chtěla pochovat, udělala loužičku. No, spíš prý rybníček.
Zdraví tajfunků jsme tedy měli odborně potvrzené a bylo na čase věnovat se zajištění hravosti a dravosti. Protože to souvisí a protože jak známo už od dob Jana Mňaumose Kočičmenského, nejlepší je škola hrou, vymyslela jsem mnoho her, které měly v mých dětech probudit, rozvinout a zdokonalit pravou dravou hravou šelmí obratnost, bystrost, mazanost, hrdost a vytrvalost. Do většiny her byla zapojena dvounožkyně, většinu her hrály mé děti nadšeně a některé hry si i samy vymyslely. Zatímco pravidla her byla jasná a pevně určená, názvy se měnily podle toho, kdo zrovna o hře mluvil... jiný název jsem jí dala já, jiný mé děti a úplně jiný název jí dávala dvounožkyně.
Pro vaši představu a inspiraci...
Hra na pronásledování kořisti aneb Hra na ocásky aneb Krucifixtozamnoufaktmusítechoditvšude??
Princip hry je geniálně prostý... prostě se neúnavně chodí za dvounožkyní všude, kam se hne. Cílem je naučit se vnímat rychlost a směr pohybu kořisti, případně, pokud zpomalí a my ji předběhneme, naučit se vyhnout jejímu přišlápnutí, případně ještě uskočit před padajícími předměty, které při snaze nás nezašlápnout upustí. Nutno počítat s tím, že největší nelibost projevuje při pokusu sledovat ji až do prostoru dvounožčí kadibudky (hernajs, mazejte odtud, já vás nebudu zas lovit z mísy, čuníci).
Hra v podstatě nemá konce, lze ji provozovat pořád a zatímco mé děti nikdy neomrzela a nepřestala bavit, dvounožkyně z ní byla na kočlaps během tří dnů. Přitom jí to s čtyřmi tečkovanými ozdobami těsně za patami tolik slušelo...
Nightjogging aneb Brácho, zdrhééj, už tě skoro mám aneb Doprčictomusíteběhatvetřiránopřesmojíhlavuadupatjakstádoslonů??
Zdánlivě běžná hra na honěnou, obohacená ovšem o nové prvky. Především se hraje zásadně uprostřed noci. Důležitou roli pak hrají terénní překážky... co nám, velkým kočkám, se zdá jako malá vyvýšeninka, je naopak pro malá koťata velký kopec. Naštěstí si jeho zdolávání mohou jistit zaseknutím cepínků, é, drápků, takže nakonec terénní vlnu zdolají a nijak je neodradí ani fakt, že kopec sebou zmítá, piští a nadává jak špaček, protože přes něj už podesáté přebíhají velmi rychlé šípy (dle řevu kopce lze soudit, že šípy napuštěné velmi pálivým jedem). Ostatně, kopec je jen jedním z mnoha dalších terénních prvků a nástrah na herní honicí ploše, naštěstí jsou mé děti učenlivé a většinu různých věcí shodily jen jednou (vzhledem ke křehkosti těch věcí taky naposled).
Trasu určuje první prchající hráč, dalším hráčům je povoleno mu nadbíhat, číhat na něj a překvapovat ho ze zálohy. Hra končí ve chvíli, kdy buď, za a) naštvaná dvounožkyně rozsvítí a chystá se provést kočkocidu, takže se hra na honěnou změní na hru na hromadný úprk (chyť si nás, když to dokážeš, zatím vedeme 43:0) a následně hru na schovku (tady žádná kočka není, kdo ví, co tě vzbudilo) nebo za b) první prchající hráč je uloven, skolen a symbolicky zakousnut.
Již zmíněná Hra na schovku aneb Zalezte, dvounožkyně jde aneb Počkejteažvásnajdudarebácijávászaturozškubanouknížkupřerazím.
Pravidla jsou velmi jednoduchá – hráči musí v co nejkratším čase zvolit co nejmazanější úkryt, u kterého je jistota, že buď dvounožkyni vůbec nenapadne tam hledat (to je blbost, do té vázy by se kotě nedostalo), nebo sice ví, kde hledat, ale stejně nemá šanci, pokud nechce prakticky přestavět půl chalupy nebo bytu (mně se zdá, že je za tou velikou skříní, ale nevidím za ní a nevim, jak by se do tý dvoucentimetrový škvíry napasovalo). Vítězství má zaručeno každý hráč, který buď není v úkrytu objeven vůbec, případně je sice objeven, ale odolá lákání (no vylez, pojď ven, miláčku, pojď, dostaneš dobrotku), neurčitým slibům (no počkej, až vylezeš, to něco zažiješ) až nepokrytým a jasným výhrůžkám (těroztrhnujakhadapišišvoremrňavej).
To zdaleka nejsou všechny hry, kterými se má tečkovaná rodinka báječně bavila... vymysleli jsme i další mňaudrenalinové sporty, kratochvíle a povyražení, díky kterým dvounožkyně denně ze sebe vyrážela nemňaurtikulované zvuky a co chvílemi se jí zmocňoval mňaumok. Nevim, proč. Koťata přece mají být zdravá, dravá a hravá, ne??
Vaše MaminaLassy, mňautorka mnoha herních výchovných strategií.
Foto: Záznam z pronásledovací akce, kořist: malý dvounožec a psí čtvernožkyně.
Sdílejte! | O sdílení
Nejčtenější
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?