Sen o gentlemanovi z Anglie

Indiáni jednoho kmene prý věří, že každý člověk má své osobní totemové zvíře. Nikdo vám je nepřidělí, žádný šaman vás neupozorní, o které jde. Prostě je jednou potkáte, pohlédnete do jeho očí a VÍTE. Přesně tak se to stalo před mnoha lety mé dvounožkyni, když na prázdninách u prarodičů fascinovaně vytřeštila zrak do tváře dědova ohromného kocoura. Od té chvíle k ní kočky patří stejně jako brýle a poněkud nečitelné písmo. Za tři desetiletí téměř nepřetržitého soužití s předoucími chlupáči si dokonce vypěstovala speciální slabost - totiž pro britky všech barev a zrzky všech plemen. Z čehož logicky vyplývá, že by měla být majitelkou britského červeného kocoura. Není. Má mě. Mourovatého klasika, který má k briťákovi blízko asi jako John McCain do Oválné pracovny Bílého domu.
Ale popořádku. Vloni se její plán na pořízení kočičího aristokrata dostal až do fáze nenápadného přemlouvání fousatého dvounožce, se kterým sdílí pelíšek. Jenže pak byly hody. Že lidové tradice s kočkami nijak nesouvisí? Jen na první pohled. U nás na Slovácku jsou hody ohromná sláva. Chodí se v kroji, slivovice teče proudem, hraje muzika všeho druhu, a hlavně se zve příbuzenstvo, aby se nad řízky se salátem, kachnou se zelím, koláčky a cukrovím probraly poslední novinky. Příbuzní přijeli, a mezi čerstvými zprávami zanedlouho bloudila éterem i jedna o přitoulané kočce, která jim na půdě složila nevítaný poklad. Vzhledem k v rodině obecně známé kočkomilnosti mé dvounožkyně musela situace nutně vyústit v osudový dotaz. NECHCEŠ KOTĚ?
Dvounožka otázku přešla bez povšimnutí, protože si dál naivně snila svůj britský červeně tečkovaný sen. Jenže mlčení bylo mylně vyloženo jako souhlas, a tak jsem byl následujícího dne odchycen, vložen do krabice od bot, ta byla vložena do ještě větší krabice - plechové, čoudící a na čtyřech kolech - a jelo se.
Dvounožka byla zpočátku lehce zaskočená, nicméně uzlíky na provázku, který škatuli s mou maličkostí jistil, rozvazovala už docela netrpělivě. Tehdy jsem člověčí řeči ještě moc nerozuměl, ale tón, kterým pak vykřikovala věci jako "sametový medvídek" zněl docela slibně! A když jsem pro jistotu nahodil motor, bylo jasné, že jsem si ji hned na první pokus ochočil. Rozšíření domácnosti o britského gentlemana bylo prozatím odloženo na neurčito.
Nakonec - jestli chtěla mermomocí mít doma Angličana, měla si vzít Hugha Granta, ne?

Sdílejte!  |  O sdílení

7 komentářů

Reklama
Reklama