1. prosince 2008  |  Kubík z Mostu  |  1 025 480 690x / 1x

Jsem prý ještě prcek

Jsem prý ještě prcek
Jo? A kdo přepere Šmudlíka, který je starší o víc než půl roku? Troufnul bych si i na tygra. Nějaký zde už byl, jak jsem se dočetl. Ale ten to brzy zabalil. Takže žádnej prcek, ale kocourek Kubík.
Naši si mě pořídili asi před měsícem. Nebylo ani poznat, že jsem živý tvor. Vypadal jsem jako klubíčko dvojbarevné vlny, které někdo oživil. Vešel jsem se do dlaně, a to dokonce i dětské. Lucinka mě přivítala s velikananánskou radostí, i když už doma měla Šmudlíka. Ale původcem toho, že jsem se dostal do rodiny, byla moje dvounožkyně. Jakmile mě na netu uviděla, trvala na tom, že si mě vezme k nim domů. Klobouk dolů, smekám, smekají všichni, kdo vědí, že býdlí ve dvoupokojovém bytě a už jednoho kocourečka mají. Všechny námitky, kam se vejde můj pelíšek, kam budu chodit na kočičí záchůdek, jak se budu nebo budeme snášet se Šmudlíkem, šly stranou. Teta i ségra mě prostě chtěly a utrum.
První setkání se Šmudlíkem nestálo za nic. Ani se nedivím. Vpadl jsem do jeho teritoria a nebylo mu to vůbec vhod. Syčel na mě, já se pokoušel o totéž, ale nepodařilo se. Moc jsem chtěl taky syčet, vrčet, dát najevo, že tam patřím, když si mě pořídili. A tak jsem se schoulil do přepravky, ve které mě donesli. A helemese, Šmudlíkovi se zalíbila natolik, že si do ní ke mně vlezl. Byl jsem velkorysý, nechal jsem ho, i když se na mě dost tlačil a začínal jsem mít málo místa. Byli jsme velkorysí nakonec oba, a tak jsme spolu spinkali a spinkali až do krmení. Tedy řeknu vám, to byla mňamka. Měl jsem to stejné, co Šmudlík, i když jsem si musel líznout. Pro jistotu.
Nebudu to natahovat. Po 14 dnech je z nás duo těch nejlepších(?) kočičáků. Vadí mně ale, že Šmudlík, když spí, tak si nechce se mnou hrát. Dlouho to nevydržím. Tak přijdu k němu a začnu. Napřed tlapkama, pak se zakousnu – ale kocourkově jemně – do jednoho ouška, pak do druhého ouška, a když to nepomůže, a on spí dál jako „mouchy, snězte si mně“, tak přitvrdím. To byste měli vidět ten rumrajs. Skoro začínám litovat, co jsem si to začal. Vždycky to ale dopadne dobře. Kočičákujeme se bez toho, že by jeden druhému ublížil. Takové dva kočičí kamarády abyste pohledali.
Tak zase někdy příště, jo? Mňauky.

Sdílejte!  |  O sdílení

Micínek  3. prosince 2008 16:14

Ahojky kluci. Používám stejné oslovení, které prý použila má dvounožkyně, když kdysi dávno a dávno tomu, přišla do ložnice, kde spal děda s bratrancem, a řekla: „Ahoj kluci. Jak jste se narodili?“ Protože jsem chytřejší než byla tenkrát ona, tak odpověď na tuto otázku pomíjím a nevyžaduji. Chci se jen zeptat: „Kluci, je to stále mezi vámi fajn?“ Držte se, a oba byste měli dostat za domácí úkol zase něco hezkého napsat. Mňauky.