Srdce si nedá poroučet

Mňaufix, tady nejsou!

Ve skříni? Nejsou. Za skříní? Nejsou. V nohavicích kalhot na židli? Nejsou. V regálu za knížkami? Nejsou.

Ve vaně, za linkou, v pračce, pod kobercem, pod sedačkou, v koši u Myšívkoši... nejsou.

Áááá... už to mám!! V lampě! Ve stojací lampě budou! Letím tam....

Nejsou. V lampě také nejsou.

Tak kde tedy jsou?? Kde jsou mí tečkovaní tajfunci, hurikánci, orkánci a vůbec větroplachové??

Hledám, volám, křičím... a nic. Ticho. Je tu jen moje holčička vichřička a ta je také hledá.

A Missy a její děti a Piškot a Bubu tu jsou.

A dvounožkyně.

Všechno je jako vždycky, jen moje tři tečkované děti se někam schovaly. Marně beru do zubů pracně ulovenou kořist (víte, co to dá práce otevřít zásuvku a push-upku z ní vydolovat, aby si dvounožkyně nevšimla?) a volám naléhavým hlasem: „Děti, pojďte honem, koukejte, co maminka nese...“ Naslouchám, kdy se ozve dupot dvanácti tlapek, a... a nic. Ticho.

Lehám si na koberec a čekám, kdy se přižene radostné komando, chtivé kotěcího dudlíku na mém břiše... a nic. Přibíhá jen Aura...

Pobíhám po území a nemůžu se dočkat, až z nějaké skrýše vystartují tři tečkované neřízené střely a já jim s chutí zahraji skolenou antilopu. Pobíhám a... nikdo nestartuje.

Asi v úkrytu tvrdě usnuli... aby ne, musí z toho zlobení být unavení... Nevadí, však já je najdu.

Ale kde? Vždyt už jsem prohledala všechno.

Kde jsou??

Teď! Teď určitě vyběhnou... dvounožkyně krájí kuřecíčko... to milují, to nemohou neucítit. Kuřecíčko je na miskách, Missy, Aura, Piškot a Bubu hodují... nebudu jíst, počkám, až přijdou kluci... nejdou?? Pořád nejdou? Stojím, volám je, strašně moc je volám a nějak začínám tušit, že volám marně.

A tak jdu a ptám se dvounožkyně, kde jsou moje děti, a nevim, proč mi místo odpovědi máčí kožich slanou vodou a vůbec, jsem to věděla hned, že dvounožkyně mi nepomůže, musím na to přijít sama...

Přece ještě ráno tu byli, ještě mi lovili ocásek, a taky Adagio chtěl šplhat po zácloně a Akio vyhrabal píseček a Andante převrhnul hrnek s čajem a dvounožkyně na ně jen koukala a neprskala... to bylo divné, mělo mne to varovat, že se něco děje. No a pak přece přišli nějací dvounožci a pořád jásali a vrkali, jaké že to mám krásné děti, a dvounožkyně jim říkala, co všechno umí a co baští a jak spí, a tak a mne to nebavilo, stejně nikdo neví o mých dětech víc než já, že jo, a tak jsem šla hodit chrupku do kočičárny... No a když jsem se vzbudila, tak cizí dvounožci byli pryč, moje dvounožkyně seděla v křesle, nic nedělala, koukala do blba... taky divné... no a moji kluci byli schovaní. A od té doby je hledám a najít nemůžu... a začínám se bát, že už je ani nenajdu... že moje tečkované lásky odešly na jiná území, kde budou kralovat a vládnout a vichřit tak, jak tečkovaným tajfunům náleží.

Hledala jsem je ještě dlouho. A někde z dálky zněl hlas mojí prababičky z džungle, který mi šeptal, že to tak má být... že to pradávný zákon našeho rodu velí, aby děti odcházely od svých matek a šly žít svůj život...

Já vím, já vím.

Ale velké srdce kočičí mámy nedokáže umlčet žádný zákon.

Tak se tam v tom světě mějte krásně, moji zlatí tečkovaní synáčkové mňauláčkové.

Vaše máma Lassy

Foto: Moje děti

Sdílejte!  |  O sdílení

10 komentářů

Reklama
Reklama